Experiment

 Květnové dny s sebou přinášejí plno velkých slov. 

Již tradičně se v květnu hodně hovoří o lásce, ale jedním dechem i o válce a vítězství, o hrdinství 

a odvaze, o zradě a nenávisti. Prostě co slovo to patos.

Alespoň dříve tomu tak bývalo.

Často ještě navíc okořeněné prací, protože prvního května se dlouho prala láska s prací, povinnost prvomájového průvodu s touhu vyrazit za Máchou na Petřín.

Tak to naštěstí pominulo, svátek práce ztratil svůj ideologický podtext, prvomájové průvody zmizely v propadlišti dějin a prvního můžou všichni v klidu na Petřín.

Přesto ale dnešek něco z minulosti zachoval něco proměnil či otočil, pár věcí úplně zatratil.

 Co ale mnohdy zůstalo, je určitá dávka patosu. Zejména, když se mluví o konci války.

To patos často doslova stříká. 

Stejně, jako když se mluví o lásce či svátku matek.

Jako by květnová atmosféra automaticky vybízela k patetické oslavě jmenovaných událostí. Silná slova bývají na pořadu dne.

Někdy mi připadá, že je to rok od roku silnější, květnatější, patetičtější. Jako kdyby současná potřeba zaujmout či šokovat během několika vteřin pronikla i k těmto květnovým tradičním událostem.

Proto často mluvíme květnatě, dojatě či pateticky, přičemž podstata sdělení někdy uniká.

A tak někdy není úplně jasné, jestli události připomínáme nebo zda si třeba chceme na konci války přihřát svoji vlastní současnou polívčičku?

Někdy je to těžké rozlišit, tudíž je nabíledni, že přichází letošní květnová výzva. Zkusme měsíc lásky bez květnatých proslovů, prostě jen tak si užít nejkrásnější měsíc v roce.

Bez velkých slov, ale se skutečnými city a zážitky.  Takový malý květnový experiment. Méně mluvit

 a víc vnímat. Květen je v podstatě krásný i beze slov.