Dříve jsem si myslela, že tobogány v plaveckém bazénu jsou primárně pro děti. Ale časté návštěvy aquacenter mě naučily, že je tomu často naopak, že děti jsou mnohdy až za tatínky či rozdivočelou mládeží. Vždycky, když čekám na děcko dole, je to dobrodružství. Když totiž přisviští tobogánem děti, je to normální. Když tam ale zahučí metrákový vousáč, je to jako vlna tsunami. Zvláštní, nebo spíš smutné, je zjištění, že čím dál tím častěji takovou vlnu tsunami vytvoří i děti samotné. Zejména nadmíru obézních chlapečků přibývá. Takový desetiletý metráček dokáže také pěkně rozvířit vlny tobogánového bazénku.
Svého času jsem je oceňovala, že se alespoň snaží o nějaký sport, poté mě kamarád doktor vysvětlil, že je to spíš tím, že nic jiného dělat nemohu, proto chodí jakoby plavat. A tam většinou neplavou, ale jezdí na tobogánu, cákají se v divoké řece a pak se jdou nacpat něčím smaženým. Soustředila jsem se na to a měl pravdu. Ve většině případů tomu tak je.
V dnešním bazénu snad měli takoví metráčci sraz. Malí i velcí. Až to místy bylo nepříjemné, protože kdyby vás nějaký podobně "útlý" plavec sejmul, tak se bez plavčíka a záchranky z vody nedostanete.
Nevím tedy, zda nejsem obětí nějakého optického klamu, ale zdá se mi, že těch nadmíru obézních dětí lavinovitě přibývá. Minimálně ve víkendovém bazénu tomu tak je.
Často je to samozřejmě odraz rodiny, když vidíte taťku s břichem, které mu dělá polodlouhou zástěru, je jasné, že děcko má zaděláno.
Ale i tak, často je to opravdu extrém.
Že by i tady vliv mobilu a nehýbání se?
Asi tomu tak bude, jiné vysvětlení mě nenapadá
Žádné komentáře:
Okomentovat