Běh moc neprovozujeme, ale chodíme pravidelně. Běžce tím pádem ale pravidelně potkáváme. Stromovka je pro běhání jako dělaná. A Tobiáš někdy běhá s nimi, někdy se výrazně courá.
Onehdy se vlekl daleko za mnou. Čekám na něho a když už se blíží, vybízím ho ke zrychlení
"Dělej, ty lenochu. Co se tak vlečeš? Přidej trochu!!
Tobiášovi jsou moje motivační proslovy zjevně ukradené, protože rozhodně nepřidá. Zato běžec, který mě právě míjí, se docela diví. Moje věty, určené psovi, míří přímo jemu do obličeje. A evidentně i slyší, protože zpomalí a viditelně rozladěný procedí mezi zuby udivené
"Prosím?"
Naštěstí jsem stihla rychle zareagovat, omluvným gestem vysvětlit, že nekritizuji jeho pomalý běh, ale čekám na pomalého psa. Běžec se tedy nezastavil a neinzultoval mě, což se patrně chystal udělat, nýbrž zůstal v tempu a pokračoval dál.
A Tobiáš se nevzrušeně vleče dál.
Už ho radši nepovzbuzuji, jen čekám. Běžců je ve Stromovce přeci jen hodně. A nikdy nevím, kdy náhodně uskupení způsobí to, že svůj psí proslov říkám do očí udivenému sportovci, kterého přirovnání k lenochovi musí zákonitě překvapit.
Žádné komentáře:
Okomentovat