Zkoušet žáka před tabulí
je jedna z věcí, kterou jsou nyní takřka na indexu. Sleduji řadu
učitelských i rodičovských skupin a tam se o zkoušení touto formou většinou
mluví jako o formě zastaralé, odporné, srovnatelné se středověkou torturou.
Kantor, který ve svém portfoliu uvádí ústní zkoušení, si může být jist, že bude
někde doslova lynčován. Jinde přijímán s despektem a více méně mu bude
doporučováno, aby se buď odebral do penze, nebo do hrobu. Nebo aby se tím nikde
nechlubil, protože zkoušet před tabulí znamená zpátečnický přístup, krok zpět,
šikanu studentů nebo alespoň jejich nepřiměřené stresování.
Musím se přiznat, že to
tak černě nevidím. Jistě, všeho výše uvedeného lze rozhovorem před tabulí
docílit. Ale lze to také vnímat jako trénink mluvení ne veřejnosti, vystupování
před lidmi, schopnost ovládnout svou nervozitu a trému, procvičit si své
rétorické schopnosti. Neuvedu nic nového pod sluncem, když se odrazím od
osobnosti učitele. Má to ve své moci. Může dítě vyvoláním k tabuli rozhodit
na celý život, může ho tím ale mnohé naučit. Problém je, že dneska se hodně
generalizuje, rozhovor před třídou se jeví jako demotivující stresor a módní
influenceři, kteří získávají sledovatele svou kritikou všeho školního, ho zcela
jistě zavrhují. Stejně tak mnozí, co si prošli vlastní zkušeností, kdy, totálně
dutí nebo absolutně nervní, nedokázali ze sebe dostat u tabule kloudného slova
a do lavice odcházeli zdrceni nejen nedostatečnou, ale ještě jedovatou
jízlivostí uspokojeného examinátora. Těm se tedy nedivím, taková zkušenost je
jistě determinující, ale obecně se mi nechce zkoušení u tabule smést na
smetiště dějin. Při citlivém vedení, empatii, která by měla být kantorovi
vlastní, lze na ní nalézt plno dobrého. Mnohé již bylo výše řečeno, odvaha
postavit se před publikum, schopnost potlačit svoji trému, nějak prezentovat
svoje myšlenky či prostě jen recitací básně procvičit svoji memorickou část
paměti.
Přiznám se, že tak činím.
Čas od času prostě zkouším. Nabízím možnost pro improvizaci, nechávám je
odpovídat na to, v čem jsou si jisti. Vyvstal tady poněkud nečekaný
problém, a totiž, že když se je, pobídnu, ať mluví o tom, co umí, někteří
najednou neví… Jak začít, co říct, co vlastně ví…? Snazší je pro ně odpovídat
na moje otázky, alespoň oni to tak tvrdí. Ale to už je zase jiná kapitola,
dnešní meritum věci je o tom, že i na
takové nepopulární věci, jako se jeví školní zkoušení, lze najít pozitiva. A
nemyslím tím jen omšelé učitelské vtipy typu, tak kolikátého dnes je, abych věděl
(a), koho zkoušet? Či kdo chce být zkoušen dobrovolně? No, nehlaste se všichni…
Tak to jsem nemyslela,
byť to asi k nějakému školnímu koloritu patří. Myslela jsem na to, že
zkoušení u tabule by nemělo být na černé listině. Že je to o učení, které by
mělo být přínosné. Jak pro děti, v duchu tréninku mluvení na veřejnosti,
tak pro kantory, v duchu empatie. Že není cílem tasit a vydusit, ale
nabídnout rozhovor a naučit.
Žádné komentáře:
Okomentovat