středa 7. listopadu 2018

Stoprocentní emancipace.


A nebo snad nová diskriminace? J Každopádně, nic hlubokomyslného, jen humorný odposlech v šatně u bazénu. Nedávno jsem se tam nachomýtla v čase, kdy začínal nějaký dětský kurz plavání. Převlékala jsem se tedy se skupinou plavání chtivých holčiček. Odhadem tak první druhá třída. Jejich dialogy se nedaly přeslechnout.
„Máš bráchu?“ ptá se jedna
„Jo.“
„Kolik mu je?“
„Osm“
„A už umí mluvit?“
Lehounké zaváhání a odpověď podbarvená nepatrným údivem.
„Je mu osm….“!
„No, ale je to chlap. A ti se nic naučí až do třiceti!!!!“
Nu, nedalo se neusmát se, když do dialogu vstupuje třetí dívenka.
„Já mluvila už v roce!“
„Ty jsi holka a ty se všechno naučí rychle a všechno zvládnou!“ vysvětlila jí ta druhá a takto, naladěny na společnou emancipační notu zmizely v útrobách bazénu. Víc jsem se tedy už nedozvěděla.
Nejdřív mě to takřka rozesmálo, když jsem to pak ale vyprávěla, vyznělo to i trochu smutně. Ty dívenky zcela jistě přebraly pohled na muže od svých maminek či jiných žen svého okolí, nemají kolem sebe silné muže, reagují tak, jak je vede společnost. Jak to budou mít v dospělosti a jako se ji bude s tímto modelem žít lze jen těžko předvídat. A tím se humorný odposlech z plavecké šatny mění v složitý sociologický problém, který neumím a ani nyní nechci řešit. Zůstanu prostě u kratičce úsměvné chvilky nechtěného odposlechuJ.


Žádné komentáře:

Okomentovat