Sovy ve škole

Mnozí akční a neúnavní reformátoři našeho školství již mnohokrát prezentovali svůj revoluční názor o brutálním začátku školního vyučování. Podle nich dítě školou povinné v osm hodin ráno ještě spí a nutit ho do nějakých intelektuálních výkonů je rovno psychickému, ba i fyzickému násilí.

No, něco na tom je.  Jenom nevím, zda podobné teorie rozvíjejí lidé, co jsou ze své vlastní podstaty tzv. sovy, či zda platí i pro skřivany? Mělo by se v takovém případě školní vyučování rozdělit na směny? Nebo vytvořit kompromis a začínat třeba v devět, kdy sovy už mžourají a skřivani jsou stále ještě plni energie?

Myslím, že jde o problém, se kterým si nikdo nejen neví rady, ale vlastně ho ani nikdo nechce řešit. Je to údajně už od dob císaře Františka Josefa tak pevně zažité, že vyvrátit návyk začínat v šest hodin ráno práci v továrně a v osm ve škole je takřka nemožné. Na druhou stranu nevnímání biologických hodin může být na závadu při porovnání statistik. Národy, které si rády přispí, mají údajně vyšší IQ.!

Tedy bude třeba nastolit otázku, co je důležitější, zda konzervativní návyk či flexibilní novoty? Pozdější start do maratonu pracovních povinností má totiž řadu nesporných výhod, ale také jednu zásadní nevýhodu. Ve škole musíte být dlouho do odpoledne, což v zimním období znamená, že jste tam do tmy, či-li vlastně do noci.  

Podle mého by i tak bylo lepší, kdyby výuka začínala až po desáté dopolední. Aby se dítě nemuselo potácet do procesu s očima ještě zalepenýma a mozkem v hlubokém útlumu. Ostatně, o pedagogickém sboru lze bez nadsázky tvrdit totéž.

Nejlepší by samozřejmě bylo, kdyby každý mohl začínat podle svého vlastního biorytmu. Jenže do takového stádia demokracie naše společnost ještě zdaleka nedospěla. A nejen naše. Přitom adeptů na takto pohyblivou dobu vyučování by bylo víc než dost.  Jak v řadách žactva, tak i mezi kantory. Jeden kolega ze střední školy mi před časem vyprávěl, že když musí učit první hodiny, tak na sebe se studenty jen tiše koukají. Časem jejich symbióza dospěla do takového stadia, že snad i kolektivně podřimovali. On pak vždycky vkládal své pedagogické naděje do práce po obědě.

 Rozuměla jsem mu víc než dokonale. Sama také podávám nějaké smysluplné výkony až v pozdějších hodinách. Přesně podle bonmotu, že ať  vstávám v kolik chci, probouzím se v jedenáct hodin. No, nebylo by krásné, začínat školu hodinu před dvanáctou? Pravda, nekončilo by se ve dvě, ba ani ve tři, ale zato by se udělalo mnohem víc práce.

Nelze ovšem vyloučit, že kolem čtvrté by zase začali odpadat skřivani, kteří by to měli stejně, jako se my sovy cítíme v osm ráno.

   Vracíme se tedy obloukem k flexibilní vyučovací době, podle vlastních biorytmů. Uznávám, že v běžném životě tato teorie není moc upotřebitelná, leč v umělých podmínkách českého školství by tento experiment mohl zapustit kořeny. Možná by se tak zvýšil zájem o studium a školy by ztratily pověst likvidátorů kreativity a fantazie. Otázka je, co by na to říkali rodiče. Byli by pro nebo by to natolik zásadně narušovalo rodinný provoz, závislý na pracovní době dospělých, která by měla kopírovat pobyt dětí ve školních zařízeních?

Předpokládám, že tady by vznikl zásadní třecí bod, který se ve finále ukáže jako neřešitelný problém a vše tak zůstane při starém.

Trošku problém by byl i s množstvím odučených hodin, které neustále narůstá. Ti, co by začínali později, by tak končili takřka o půlnoci, tudíž bychom se obloukem vrátili k zásadní premise současného školství, a totiž k faktu, že kvantita bývá zaměňována za kvalitu. Děti  sedí ve školách dlouhé hodiny, mnohdy naprosto zbytečné hodiny. Takže ve finále fakt, že si ráno během prvních dvou tří hodin trochu zdřímnou, nikterak nevadí. Snad jen, že doma v posteli by to bylo příjemnější a efektivnější.  Leč na sovy a skřivany se u nás nehraje. Ani fakt, že sovy jsou vlastně diskriminovány, nikoho nezajímá. Je to tady prostě jak za císaře pána. Minimálně v otázce vstávání a začátků školního vyučováníJ