čtvrtek 14. prosince 2017

Co vlastně učit?

Již roky se potýkám s otázkou, co by vlastně mělo být náplní učiva dnešních škol?  Ono je to totiž pořád sporné, nikdo si s tím neví rady a tak se naše dnešní škola od té z doby Marie Terezie moc neliší. Snad jen tím, že tehdejší školská reforma si ani v době vrcholného osvícenství nehrála na bůh ví jakou osvícenou myšlenku, ale naprosto pragmaticky sdělovala, že cílem školy je naučit lid obecní triviu. Tedy číst, psát a počítat. Nic víc si osvícená Marie Terezie od školní docházky neslibovala a ani to nepožadovala. My si na rozdíl od osvícené panovnice pořád něco slibujeme, nalháváme a vyžadujeme, přesto výsledek je více méně stejný. Škola děti naučí triviu, číst (ne vždy), psát (stále méně úspěšně), počítat (od zavedení pojmu dyskalkulie rozhodně ne se sto procentní, ba mnohdy ani ne s padesátiprocentní) úspěšností. Ale všechno je to zaštiťováno sofistikovanými dialogy o ŠVP, RVP a alternativních metodách ani nemluvě Jenže výsledek je tristní. Děti chodí do školy čím dál déle, umí toho čím dál měně – tím myslím ve srovnání s předchozími generacemi. Ty musely podstatnou část získaných vědomostí držet v hlavě či hledat v knihách (hodilo se tedy umět číst). To dnešní generace nepotřebuje, žije v jiném světě, s jinými možnostmi a schopnostmi (i neschopnostmi). Tak co tedy v té škole učit? Jak stanovit náplň těch mnoha dlouhých let, které je nutno strávit ve školní lavici, aby se nepřipravovalo na minulou válku? Těžko někdy někdo vymyslí něco jednotného, vždy už asi půjde o velkou různorodost, kterou současný svět přináší a preferuje. Mně by se třeba líbila cesta právě podle Marie Terezie. Povinnou docházku výrazně zkrátit, na dobu, kdy se opravdu naučí číst, psát (asi na počítači), počítat (asi na kalkulačce) a pak je vypustit do světa. Kdo se chce vzdělávat v nějakém oboru, ať si ho sám najde a vzdělává se dle svého uvážení. Kdo nechce, ať se zapojí do praktického života a ten ho naučí. Život by vždycky ten nejlepší učitel. A školy? Ty ať se přejmenují na to, co již nyní v podstatě mnohde jsou, na odkladiště dětí. Či lépe, něžněji, na čekárny, kde děti pod dohledem čekají, až si je rodiče vyzvednou a přivezou domů na přespání…. Jsem přesvědčena, že pak vzdělanost národa poroste mnohem rychleji, než když se všichni drží nějakého ŠVP, které je novým dogmatem. Když jsem kupříkladu chtěla na osmiletém gymnáziu změnit dějepis, aby se o pralidech dozvěděli v primě a pak se celé učivo rozdělilo tak, aby se co nejvíc času nechalo na moderní dějiny, nejde to. Z nařízení ministerstva musí děti absolvovat několik cyklů dějin, od pravěku do novověku. Asi, aby na ten bezpečný pravěk bylo dost času. A pak se divme jakési nenápadné vzdělávací frustraci……

Žádné komentáře:

Okomentovat