Co já ti dám

„Co já ti dám,“ přemítá nahlas kolegyně, když ji chlapec ze sekundy přinese hromadu sešitů. Nakonec ve svém kouzelném šuplíčku objeví čokoládu, kterou strčí viditelně čekajícímu hochovi do ruky. Zadarmo by asi sešity tak ochotně nepřinesl.

Není rozhodně sama, kdo děti za ochotu oceňuje. Mnozí nabízejí i dobré známky za práci navíc, někdy ale i za běžné úkoly. Odpůrci se pohoršují: „ Nemusí přece za všechno něco dostat. Je to spíš danajský dar, pěstujete v nich vypočítavost.

   Jednou jsem se účastnila debaty na téma odměny a trestu. A zatímco nad trestem se v podstatě nikdo nepozastavoval, odměny se staly tématem vášnivé diskuse. „Je to pro ně přeci samozřejmost,“ tvrdila jedna skupina.

 „Dospělí ale přeci také dostávají za svoji práci zaplaceno,“ znělo z řad oponentů. „Dokonce i učitelé dostávají nějaké peníze,“ dodávali sarkasticky vtipálci, kteří chtěli vnést do debaty trochu humoru, byť černého. Marně. Slovní šarvátka šla takřka na krev. Zřejmě to bylo velmi žhavé téma. Vytipovalo se několik oblastí, ve kterých by děti vůbec neměly být odměňovány. S některými se dalo souznít docela snadno, za to, že mě dítě ráno pozdraví či mi nepřirazí dveře před nosem, nemusí přeci dostávat žádné zvláštní odměny. Tady se snad dá mluvit o samozřejmosti, byť v reálu víme, že tomu tak vždycky není. Ale co třeba právě s těmi přinesenými sešity? Nebo když dítě zapojíme do mimoškolní činnosti, která mu ukrojí dost velký díl jeho volného času? Je zde nějaká odměna na místě nebo se má vycházet z premisy, že co se dělá pro školu je z lásky a samozřejmé?

Mně osobně dosud ani jedna debatující skupina stoprocentně nepřesvědčila. Nechce se mi totiž věřit, že drobnou odměnou pěstuji v dítěti prospěchářství. Ani tomu, že vše se má dělat zdarma. Proto jsem nakloněna za laskavost a vstřícnost odměnit, byť nikoliv stoprocentně. Taktéž mě zajímá, jak to mají jiní ve vztahu k dětem a vlastně i k dospělým. Není přeci samozřejmé, že půjdu do práce v sobotu jen tak, z lásky k profesi? Většinou jde o práci za nějakou odměnu, ať už finanční či naturální, třeba ve formě jiného volného dne. K dětem tak většinou nepřistupujeme, mnohdy to dostávají příkazem.

   Hodně také věřím na dohodu a dobrou vůli. Je s tím ale jedna logická potíž, a to, když jedna strana nedodrží pravidla. A pak nastává klasický problém: „Co s tím?“

Vezměme třeba nějakou třídní akci, nejlépe samozřejmě mimoškolní. Část třídy spolupracuje aktivně, část méně aktivně, někteří se na to vykašlou. Jak se k tomu postavit, pokud možno co nejspravedlivěji?

Ne, že bych si s tím nevěděla rady. Popravdě řečeno mi větší problém činí fakt, že se podobné věci tak intenzivně neprobírají v otázce známkování či hodnocení. Tam je totiž dokonalá práce dětí braná tak nějak samozřejmě, řeší se víc ti nedostateční. Jestli jako pětkou dítě nestresujeme, zda mu nedat sem tam nějakou motivační jedničku, aby konečně něco dělal.

 To s jedničkáři se nikdo takhle nemaže, tam je jejich výborná práce brána automaticky. A jestli je náhodou (logicky) nestresuje, že jeho spolužák dostává jedničky (nebo jinou formu ocenění) jen tak, tak zvaně motivační, či za mnohem méně práce, nikdo většinou vůbec nijak neřeší.

Je mi jasné, že takové úvahy jsou trochu nefér. Jde totiž o hodně obecnou rovinu, kde nejsou brány v úvahu ty nejjemnější nuance vyplývající z každé jednotlivé situace. Jenže na druhou stranu, právě bez těch nejmenších nuancí proniká výsledek na veřejnost, tak si myslím, že i debata v hrubých obrysech má svůj určitý smysl. Otázek samozřejmě logicky vyvstává víc. Když začnu hledat příklady, musím počítat s tím, že porostou geometrickou řadou. Tím pádem si nejsem jistá, zda nenadělám víc škody než užitku. Například moje výše zmíněná kolegyně. Debatovat s ní o vhodné formě odměny není vůbec jednoduché. Popravdě řečeno, občas s ní i souhlasím. Dovede totiž donutit i ty největší „ignoranty“, aby jí s něčím pomohli, zatímco zbytek sboru většinou podobných úspěchů nedosahuje.

Přesto musím přiznat, že někdy přemýšlím o tom, zda je to kvůli jejím „úplatkům“ či spíš díky kouzlu osobnosti. Pak debatujte o formách odměňování, když ve výsledku je to o síle charismatu. Ale to jsem to asi celé zlehčila. Hlavně proto, že otázku odměny a trestu ve škole v podstatě nemá nikdo dokonale vyřešenou. Tresty bezpodmínečně vedou, odměny vyvolávají vášnivé spory. Tak kudy z tohoto labyrintu ven?