čtvrtek 11. srpna 2016

Olympijské hry

Jsou v plném proudu. My, gaučáci, si je užíváme velice. Myslím tím fakt, že opět se na výsluní dostanou sporty, které jinak na obrazovce nemáme moc šancí spatřit. A tak zírámeJ. Třeba na střelce, kteří pálí na něco, co vůbec není vidět, na skokany, kteří skáčou do vody z takové výšky, že se mi z ní točí hlava i u televize, na divokou vodu, kde nechápu ani komentátory natož ty jezdce, kteří vědí, kam jet. Překvapeně jsem koukala třeba na šerm, kde mě krom jiného dostal ten paradox toho, že šermíř přeletí půl světa, deset minut poskakuje, a když se netrefí, zase letí domů?! Stejně jako neúspěšní judisté či zápasníci, kteří se zase tři minuty svíjí na tatami a když se nezadaří, tak přes celou zeměkouli zase zpátky. Některé regule jsou vskutku dost přísné. Některé si zase naši činovníci neumí vysvětlit (ve škole tomu říkáme porozumění čtenému textu) a vlečou do Ria chudáka Sáblíkovou, která nakonec žádný závod nepojede, protože naši bafuňáři tomu prostě nerozumí? Nebo tomu nerozumím já, ale zdá se mi to takřka signifikantní pro profesionalitu některých lidí. Ale to sklouzávám k negaci, zatímco původně mělo jít o údiv nad neobvyklými (pro mě) sportovními výkony Třeba stolní tenis, který si občas pinknu, stejně jako třeba badminton. Ovšem když to vidím na profi úrovni, tak je mi jasné, že třeba vrátit jeden míček by byl obrovský úspěch. Moc se mi líbí plavání, to je tedy ladnost pohybu. My, co plaveme jako „paní radová“ tedy zíráme a kocháme se.  

A zároveň všem držíme palce, už by něco mělo cinknout:-)

Žádné komentáře:

Okomentovat