V přímém přenosu...

Lidé neumí naslouchat jeden druhému. Mnozí se navíc neumí ani vyjadřovat. Vzpomněla jsem si na tento velice rozšířený fakt nedávno při poslechu rozhlasu, když moderátor ponechal prostor dotazům diváků. Ti, co se dovolali, buď neuměli opustit svoji myšlenku, nebo mluvili o něčem úplně jiném.

„Mohli byste se také jít vycpat,“ navrhoval moderátorovi jakýsi starší hlas, který zpočátku nevypadal vůbec agresivně. Asi se zkušeně maskoval, neb jinak by ho snad do vysílání nepřepojili.  Proud jeho nadávek nakonec přerušil zpěv Hany Zagorové.

   Poslech přímých vstupů do rozhlasových pořadů je velmi zajímavý. Povinně bych ho doporučila například psychologům. Asi by je překvapilo, kolik frustrovaných posluchačů má veřejnoprávní rozhlas. Na své by si jistě přišli i pedagogové, kteří by zde mohli najít falešnou útěchu, že v té škole je to mnohokrát lepší. Tam je ještě šance, že z toho sebestředného žvanila jednou něco vyroste, 
u dospělých je tato šance dávno pryč.

   Pravidelné poslechy by ale mnohé osvětlily i těm, kdo se snaží přijít na kloub rozpadajícím se mezilidským vztahům. Za studium by stála třeba schopnost trefit se do tématu, které je nabízeno k diskusi posluchačům. Podaří se přibližně tak každému pátému. 
 A být stručný a výstižný, tak to je ještě daleko vzácnější.

     Po poslechu mnoha pořadů s přímými vstupy si troufám definovat moderátory, kteří do tohoto typu pořadu jdou, jako velké milovníky adrenalinu. Představa, že nevím, co člověk na opačném konci drátu plácne, určitě nepatří k těm poklidným vizím. Redaktora, který musí reagovat na kdejaký nesmysl, aroganci či nekonečný monolog, lze bez obav zařadit na seznam občanů, kterým klidná pracovní doba nic neříká.

   Další bod, který jim musím přiznat, je nekonečná trpělivost: vyslechnout některé dotazy, ve kterých se pointa ztrácí už po několika slovech, je ukázka vyšší dívčí v trpělivosti.

   Oponenti samozřejmě budou suše konstatovat, že je to jejich práce, tak co se divím. Mohu ovšem kontrovat, že ty bláboly zároveň musíme poslouchat i my, co u toho rádia sedíme. A není vždy doloženo, že posluchači mají stejnou míru trpělivosti a odhodlanosti jako tvůrci pořadu. Přitom samozřejmě mohu aparát vypnout nebo přeladit, ale tím přijdu o ostatní zajímavé povídání, kvůli kterému třeba daný pořad poslouchám.

Ve většině případů jsou to sice telefonáty jen na protočení očí či nevěřícné zakroucení hlavou: 
„ Jak je tohle vůbec možné? Co vlastně chce říct? Kdy se už konečně vymáčkne?“

Existují však i případy, kdy jsou posluchači agresivní. Neumím si představit, jak bych ustála, kdyby mi někdo v přímém přenosu v podstatě vynadal. Nebo byl nechutný k mému hostu, kterého v pořadu uvádím.

Jindy nastává situace, kdy jako posluchač zažívám pocit studu. Je to sice iracionální, leč občas se mi to stává. Jako že se stydíte za něco, co vůbec neovlivníte. To je ale jen okrajové, hlavní moje téma je ta pointa, stručnost, a schopnost vyjádřit a udržet myšlenku. Často se zlobím na děti, že jim to nejde. Když ale slyším rozhlasové vstupy, vidím, že problém se táhne napříč všemi věkovými kategoriemi. To, co někdy lze slyšet v éteru, se podobá erupci emocí, které ale vůbec nejdou k meritu věci. Někdy člověku až zatrne, když si uvědomí, kolik frustrovaných duší je právě na příjmu. A to mluvím o veřejnoprávním rozhlasu, který zcela jistě poslouchá jiná sorta lidí, než nějaké jiné stanice. Vyslechnout přímé necenzurované ukřičené vstupy do komerčních vysílání by moje nervová soustava  nevydržela. 
Tyto bláboly v éteru sice žádnou škodu nenadělají, ale určitý obraz o lidech kolem nás docela vytvářejí.

Jeden prostě mluví o voze, druhý o koze. V naprosté většině případů. 
Napadá mě, jestli by se schopnost vystihnout podstatu věci nedala nějak trénovat. Třeba dvoufázovým tréninkem, jaký podstupují dejme tomu tolik populární hokejisté.  
Nebo strohým kladením otázek, který diskutujícího vrací na původní linku, ze které neustále odskakuje.  Šlo by o určitou formu tvrdého drilu.

Ulevilo by se posluchačům, ale i redaktorům. Často jim totiž musí vstávat vlasy hrůzou na hlavě. Mně by alespoň vstávaly.

Možná bych zrušila přímé vstupy posluchačů, mnohdy opravdu ruší zajímavé vyprávění. Někdy dokonce posluchači vstupují s jakousi představou, že když daného hosta kdysi potkali, on si na ně pamatuje, a radostně mu tuto svoji vizi sdělují. Jiní si zase vyřizují vzkazy či chtějí říct něco, čemu nerozumí ani oni sami:-).  Kdybychom ale přišli o tuto módní interaktivnost, byli bychom za staromilce, redaktoři by přišli o svou dávku adrenalinu a mnozí posluchači o svou jedinou agoru.

Proto také žádné zrušení nenavrhuji, jen se divím, že je to tak trendy. A že to ty redaktory baví. My, co můžeme vypnout, to v tomto případě máme výrazně snazší.

 Schválně, zkuste si nějaké přímé telefonáty poslechnout…..