pátek 29. května 2015

Umění promluvy

Úvodní projev zněl zmateně a chyběla mu jakákoliv struktura. Šlo o řeč vedoucího pracovníka.
Většinou v takových případech moc neposlouchám. Tentokrát ale byla situace jiná. Byla jsem přímým účastníkem svolané schůzky, která měla zahájit poměrně důležitý cyklus dalších setkávání. Takže jsem vlastně byl i zvědavá, co bude řečeno na úvod. Dokonce jsem se i těšila, že se poučím ohledně zajímavé úvodní řeči. Byla ale nečekaně krátká. Přitom jen počáteční:
„Dobrý den, dámy a pánové,“ mělo hlavu a patu. Zbytek byl nepřipravený, chaotický, zmatený a ve finále doplněný prázdnou vatou.
„Copak si asi myslí pozvaní hosté,“ přemýšlela jsem nad pocity lidí, kteří se kvůli třem minutám blábolů museli dostavit v určenou hodinu.
O nápravu ale v podstatě nikdo nestál. Posluchačům se nechtělo kritizovat řečníka, jelikož byl jejich nadřízený, řečník nad podobnými pocity rozmarně mávl rukou.
„A není to snad jedno?“
„To sama nevím,“ přemítám v duchu nad uměním promluvy, které se z našeho veřejného prostoru pozvolna nenávratně vytrácí.
Nejde samozřejmě o nic zásadního. Výchozí premisou je stejně fakt, že podobné proslovy nikdo neposlouchá.  Ale možná by stálo za to zamyslet se nad tím, zda by lidé s určitým postavením měli mít i schopnost smysluplně promluvit.
Zvláštní, jak pokus o naslouchání něčího projevu odhalí absolutní prázdno. Dokud neposloucháte, je to jen zvuková kulisa. Když se zaposloucháte, rázem se karta obrátí. Nastává mlácení prázdné slámy v přímém přenosu. Někdy se až cítíte trapně. Copak kvůli těmto dvěma nespisovným větám opravdu musím přijít? A je vůbec nutné něco říkat?
Napadá mě samozřejmě oblíbený zvyk mnoha politiků, kteří jsou si sebekriticky vědomi svých stylistických i myšlenkových nedostatků a nechávají si své projevy psát. Začala jsem se dokonce pídit, zda nejde jen o zahraniční zvyk, protože sebekritika našich politiků je trochu protimluv. Znát své slabiny, zejména v situaci, kdy vystupuji jako šéf či reprezentant čehokoliv, je jistě dobrá věc. Jenže jak známo, jde o velmi nedostatkové zboží.
 Přitom vlastně stačí jen málo. Pořádně se připravit a také si trochu vážit času těch, kteří tam přijdou.
Pokud totiž nemáte dar improvizace, je předchozí příprava nezbytná, protože když to pak dáváte „z voleje“, je to hodně viditelné.
A na závěr jen douška, že i mistři improvizace staví na kvalitní přípravě. A to, co pak vypadá jako náhlý impuls, je většinou důkladně připraveno.  To je pak zážitek. Nepřipravená  nebo neumělá improvizace je sice také zážitek, jen z opačného kvalitativního spektra…   


Žádné komentáře:

Okomentovat