Návštěvy zubaře většinou mívám poměrně klidné, bezbolestné.
Pokud už dojde na vrtání, dá se zvládnout i bez injekce. Zejména my, odchovanci
socialistického zdravotnictví, máme pocit, že jde opravdu o kosmetický zákrok.
Trhání a jiné dramatičtější zákroky jsou ovšem jiné kafe a tady samozřejmě
injekcí nepohrdnu. Injekce opravdu dokonale znecitliví. Tudíž člověk opravdu
necítí vůbec nic. Onehdy jsem podobně znecitlivělá cestovala metrem, lehce
otupělá sedím a těším se domů. I přes celkovou tupost jsem cosi pocítila.
Upřený pohled jakéhosi mladíka. Seděl proti mně a pořád po mě pokukoval. Kapku
jsem znejistěla. Takový fešák, co na mě asi vidí. Nu, asi jsem ještě k světu,
namlouvám sama sobě a křečovitě se pokouším o úsměv, což jistě ve výsledku
připomínalo zdařilý škleb. Vystupovali jsme spolu a mladý muž stále úkosem hází
pohledy. Teprve doma, při pohledu do zrcadla jsem se dobrala hořké pravdy.
Žádné nečekané zalíbení či snad sympatie. Z otevřené zubní rány mi tekl
pramínek krve, což při bledosti mojí tváře jistě působilo obzvlášť pikantně.
Taková stará upírka v pražském metru. Chlapec patrně nevěřil vlastním
očím. Já ostatně doma také ne, jelikož jsem díky anestézii nic necítila. Ale i
tak jsem v metru dokázala způsobit mírné vzrušení. Jo, není nad návštěvu
zubní ordinace a dobře píchnuté injekceJ
Pobavila jsem se takhle po ránu:)))
OdpovědětVymazat