Učit může každý

   Představa široké veřejnosti o škole je většinou taková, že si hrajeme s dětmi a ještě za to bereme peníze. Případně, že prostě může učit každý. Vždycky mě napadá, že bych takové všeználky za odměnu zamkla do rozbouřené pubertální sedmičky se slovy, ať si tedy s nimi hodinku hraje. A zahodila bych klíčJ. To samozřejmě nejde a rozčilovat se nad tímto stavem věcí nehodlám. Spíš se chci zamyslet nad tím tvrzením, že učit může každý. Nemůže, světe div se. A papír z našich pedagogických fakult na tom nemění vůbec nic. Tato myšlenka ovšem nedobloudila až na naše ministerstvo, které je přesvědčeno, že jedině lejstro s razítkem s PF může opravňovat k výuce. Kdysi se tomu říkalo bumážka a bez té se prostě nedalo nic. Dnes je to osvědčení či portfolio a bez něj také nemůžete nic.  A tak řada kantorů, kteří již léta odevzdávají za katedrou to nejlepší, co v nich je, nastoupila ke studiu. Bizarní je i to, že nejde jen o ty bez pedagogického vzdělání. Ale vystudoval jste učitelství pro druhý stupeň a učíte na prvním. Jedno, že dobře, s láskou a kvalitně. Prostě není papír a přes to vlak nejede. Tak tedy studují. Většinou za vlastní peníze, protože třicet tisíc za semestr jim škola rozhodně neproplatí.  Navíc někde neproplatí ani dobu studia, takže přicházejí i o tu část bídného učitelského platu. Ale studují. Na fakultě jim pak vyprávějí to, co již všichni vědí. Někdy ovšem nastane situace, že neví. Ne ti studenti, ale jejich vyučující, kteří ovšem ten papír mají. Nedávná zkušenost kolegyně, která mě zásobuje svými poznatky z takto vynuceného studia. Přednáška z češtiny. Mladá učitelka, po fakultě, zjevně má všechny potřebné bumážky. Učí češtinu a najednou zjistí, že vlastně neví, jak dál. Zkušené češtinářky z lavic jí napovídají, říkají, co tam má být, jak to má napsat, co je to za pravidlo. Děvče před tabulí se konečně trochu chytá. Uf, to je ale těžké, uleví si. A tato absolventka jim nejen přednáší, ale i je bude zkoušet. Aby i tito lidé získali ministerstvem požadované lejstro.  Že by tedy toto násilně vnucené studium něco přineslo, mohou věřit jen největší optimisté.  Třeba nějaké moderní metody práce s dětmi, cokoliv zajímavého a hlavně přínosného….

Nu, i já si z dob svého studia pamatuji, že o dětech a výuce jsme se na fakultě moc nedozvěděli. Hlavně šlo o metodiky, didaktiky a další (h)různé teorie.  Do školy jsme se dostali minimálně, praxe takřka nulová. Zjevně se toho tedy mnoho nezměnilo. A abych ještě odpověděla na v úvodu položenou otázku, zda učit může každý. Nemůže, ale není to o papíru. Je to překvapivě o určitém nadání, empatii, vztahu a já nevím o čem. Buďˇprostě učit umíte nebo ne. A škola vás to nenaučí. Je to v podstatě stejné jako s herectvím. Také vás škola hrát nenaučí. Leč, v době, kdy musíte mít razítko, papír či portfolio na každý prd se to velmi těžko vysvětluje…