pátek 18. července 2014

Pohrdání úspěchem

 Nedávno jsem si povšimla takového zajímavého sociologického jevu.  Pravda, možná je zajímavý jen pro mě. Možná ale také je typický jen pro Čechy, nevím.  Prostě jsem si všimla, jak někteří okázale pohrdají svým úspěchem. Pravda, může to být i tím, že se v Čechách úspěch většinou neodpouští. Pak je to asi i určitá obrana proti tomu, aby vám někdo předhazoval, že jste – teď nevím co, když máte úspěch……….
Asi úspěšný, nabízelo by se logicky. U nás se ale většinou tvrdí, že namyšlený. Pak se někteří proti tomu brání znevažováním svého úspěchu. Nebo to tak možná cítí, nevím. Ale pak zase nechápu, proč se o něco snaží, když to pak bagatelizují? Alespoň na mě tak působí vyprávění některých umělců, kteří si nemohou vzpomenout, kde mají sošku Oskara? Nebo na půl úst tvrdí, že ji mají někde na záchodě nebo u záchodu, případně někde v krabicích, které se povalují bůh ví kde. Stejně tak na mě působí spisovatel, který rádoby skromně tvrdí, že ho jeho čtenáři nezajímají, nějaké čtení by nikdy nedělal. Na veřejnost nechodí, a když ho někdo poprosí o autogram, je to trapné.  Pak trochu nerozumím tomu, proč to dělá? Je to trochu podobné, jako kdyby fotbaloví mistři světa prohlásili, že je to vlastně trapné, že vyhráli tu sošku. Někam ji teď pohodí, protože oni si sice rádi zakopou, ale nějaké ocenění je vlastně nezajímá…
Nemyslím si, že se úspěch, zejména některý, má přeceňovat a stát se modlou pro své držitele. Ale stejně, jako trapná namyšlenost a povyšování, je podle mého, stejně trapná bagatelizace a znevažování něčeho, čeho jsem dosáhl.
„Jo, mám nějakou cenu, ale ani nevím, kde.  Že je to Oscar nebo Český lev? Neříkejte, to ani nevím…“
Pokud to takový člověk myslí vážně, pak nechápu, proč svoji práci dělá? Pokud je to póza či obrana před závistivci, pak je to divné, ne? Za svoje úspěchy se přeci nemám stydět, nemám je bagatelizovat? Zajímavé je, že sportovci, které jsem uvedla jako fotbalový příklad, tímto neduhem většinou netrpí. Všimla jsem si toho u filmařů, herců či spisovatelů. Že by to byl obraz toho, jak si duševní práce u nás všeobecně nevážíme? Možná?
Je to i v detailech. Když byli na radnici oceněni mladí vědci z řad studentstva, potřásli jim zastupitelé rukou. Když tam pozvali mladé hokejisty, také jim potřásli rukou.  A k tomu přidali dvoutisícovku, pro studenty docela peníze.  Stejná věková kategorie, stejné ocenění, jiné ceny.  Nu, a o tom to celé asi je. Zatímco Jágrovi (nic proti němu nemám, v žádném případě!) jeho miliony všichni přejí, protože je to náš Jarda Jágr a to je bůhJ, takový držitel Magnesia litery aby výši své minimální finanční odměny raději tajil. Protože to by si vyslechl své, za nějaké psaní ještě brát ceny a peníze.
Možná proto i někteří držitelé prestižních cen svoje ocenění zlehčují. Třeba proto, aby se jich někdo nezeptal na to, kolik za to berou? Nebo proč? Protože získat Oskara, Magnézii literu, Thálii či Světový pohár je podle mě na stejné úrovni. Jsou to prostě mistři svého oboru. Jen to navenek vypadá, že někteří se tím pyšní a jiní to takřka tají. Nu, to je současná česká realita. U nás prostě doma nikdo není prorokem (tedy mimo sportu, myslím si jáJ)


Žádné komentáře:

Okomentovat