středa 21. září 2011

Na tykání...

Kdysi bylo tykání výrazem soudružské spřízněnosti. Tykat soudruhovi vyjadřovalo spiklenecké poznání, že jsme na jedné lodi.  A lehce povýšený postoj k těm ostatním. S některými tento zvyk plynule přešel do nové doby, kde získal i jiné dimenze. Tyká se proto, že neexistují pravidla bontonu, přes veškerou mediální snahu páně ŠpačkaJ, tyká se proto, že je to amerikanismus, anebo prostě jen proto, že jste kolegové v práci. Zase něco jako, jsme na jedné lodi, tak proč si netykat. Pro některé to bývá důvod k rozčilení, pro jiné k fiktivnímu pocitu být cool, když si tykám s každým, koho potkámJ.
Realita, kdy se z úcty vykalo i vlastním rodičům, je dnes vnímána jako sci-fi. Dnes se mnozí rodičové dokonce nechávají od svých potomků oslovovat křestním jménem, jako by na oslovení táto mámo bylo něco nepatřičnéhoL. Ale zpátky k tykání. Už léta jsem alergická na situaci, když nastoupí mladý kolega (jedno, jakého pohlaví) a automaticky všem tyká. Samozřejmě ho rychle zbrzdím, ale napadá mě, kde se v nich bere ta bezprostřednost? Pravdou je, že v českém prostředí moc kultivovanosti neokoukají, mnohde je to tak, že ti staří zase automaticky mladým tykají, tak nějak bohorovně, snad z pozice doyena nebo jaké, což je stejný problém postavený na hlavuLJ.
   Pro mě je zlom v patnácti letech. Od patnácti let cizím dětem zásadně vykám, bez ohledu na bohorovné pobízení: „ ale tykej mu, je to ještě dítěJ.“  Nemám to ráda. Stejně jako bych nesnesla, aby nějaký cápek začal tykat mně, jen proto, že spolu pracujeme. Setkávám se s častým nesouhlasem, většina mých oponentů to považuje za přežitek, ale já mám některé přežitky ráda. Navíc si myslím, že tykání je určitá výsada, tedy ne jako za soudruhů, tykat si hned a se všemi. V tom jsem hodně staromódní a hodlám být i nadáleJ.
   Pak se jeden vyhne i trapnému okamžiku, kdy si s nadřízeným připíjí na (přeřeknutí) tikání místo tykání. V okamžiku, kdy si uvědomíte, že šéf trpí letitým a viditelným tikem oka, je rázem po vřelé pracovní atmosféře, která měla být nastolena vzájemným tykánímJ



6 komentářů:

  1. Pokud člověk někomu vyká,je pravidlem,že i váží slova,která říká.Určitě nepříjemné věci se hůře vytýkají,když tomu člověku vykáte,než když mu řeknete: hele,ty,Pepo,co jsi zase udělal?!! Já mám trochu jinou zkušenost,ohledně tykání.V naší vesnici se vždy rodičům kamarádů vykalo a říkalo příjmením,kde se vzalo,tu se vzalo, naše děti všem rodičům říkají teto a strejdo a tykají. Po 20-ti letech jsem obnovila u nás obecní knihovnu a není snad jediné dítě,které,když tam příjde,že mi neřekne ahoj, teto :-) Úsměvné je,že když s dětma příjde i někdo nový,který se tam třeba přistěhoval a nezná mne,že mne začne taky automaticky titulovat teto:-)A teď už je nový paradox,děti odrůstají,ale my zůstáváme stále "mladí" a když k vám promluví 20-tiletá holčina-už vlastně dospělá a řekne vám : ahoj, teto, zamluv mi tam,prosím,Čapka do školy ...Tak pak se cítím najednou stará,hodně stará teta:-)
    Romana M.

    OdpovědětVymazat
  2. Vůbec nevím ,kde se TO u nás vzalo,ale také se tetuje....ta čeština...a vesele se tyká...kdekomu....vyká se jen pracháčům , doktorovi,policajtům,asi se bojíme,tedy nahlas,jinak jim tykáme až běda!!!!!!!!

    OdpovědětVymazat
  3. Před nějakou dobou jsem zde popisoval setkání se svojí paní učitelkou ze ZDŠ, která se mi svěřila, jak ráda šla do důchodu, třeba i kvůli tomu, že mladí učitelé povolují svým žákům jim tykat a ti to pak logicky zkoušejí i na staré kantory.
    Máme známé na Slovácku. Starší "děti" ještě teď své osmdesátileté mamince vykají, jejich o deset let mladší sestra už jí tyká.
    Prostě to tak je, ani já si nedovedu představit vykat v rodině. Ale snažím se i na internetu dodržovat zásady slušnosti a vykám do té doby, než přejde do tykání protistrana. I když jsem už mnohokrát četl, že na netu je norma tykat (a nevyžadovat dodržování nejen pravidel českého pravopisu, ale i chování).

    OdpovědětVymazat
  4. Já mám vykání ráda. A co mě příšerně štve je, že mně automaticky začali tykat tcháni. Tykání naprosto cizímu člověku beru jako znak neúcty, že je mi ten člověk naprosto ukradený. No a já k nim poprvé přišla, nikdo se mě na nic nezeptal a hned mi začali tykat. Vykala moje teta svojí tchýni (mojí babičce). Říkala ji "vy maminko." Mně to přišlo krásné. Znak úcty s tím, že patřím rodiny a beru za svou rodinu i tchýni.
    Sama cizím lidem vykám. Tedy, přiznám, že na internetu ani vlastně tolik ne.
    Kdysi v bývalé práci mi šéfová řekla, že není paní Š., ale (třeba) Lenka. Tak jsem jí tedy vykala a říkala křestním jménem. To se mi taky celkem líbí.
    Ad tety... Moje kolegyně z práce se při muchlání mé dcery titulují tety samy. Mně automatické tetičkování a strýčkování přijde zvláštní.

    OdpovědětVymazat
  5. Plně souhlasím s článkem. Nás doma učili dospělým VYKAT. I máminy známé jsme sice oslovovali "teto", ale vykali jim. A i naše děti vedeme k tomu, aby starším lidem vykali. Je to projev úcty a určuje i jakési hranice...
    Jinak mi ta situace připomenula vtip o Pepíčkovi.
    Jak tykal panu učiteli a ten už nevěděl jak natvrdlého kluka převychovat a tak mu dal za trest napsat stokrát: "Nesmít tykat panu učiteli."
    Druhý den přinesl Pepíček napsaný trest, ale větu opsal dvěstěkrát, pan učitel se překvapeně zeptal, proč to udělal? Pepíček jen pokrčil rameny a pravil: "Když já jsem TI chtěl udělat radost." :oP

    OdpovědětVymazat
  6. Tak já tohle tykání ve školství zažila z druhé strany. Nastoupila jsem a p.ř. mi začala automaticky tykat, prý jsem stejně stará jak její děti a snad mi to nevadí. Vytáčí mne to vrtulky neskutečně. V životě by mi nenapadlo komukoliv ze "starších" začít tykat jen tak. Tohle mne pasuje do role poslušného žáčka a opravdu s tím mám problém....

    OdpovědětVymazat