Adoptovat lze jen jedno dítě

   Tento provokativní nesmyslný titulek jsem objevila v nějakém časopisu. Skrýval se pod ním text o šikaně úředníků, kteří rozhodují o tom, komu adopci povolí a komu ne. A jedné rodině, kde partnerovi již bylo celých čtyřicet let, a byl tedy podle mínění všemocných úřadů na další dítě již starý, sdělili právě tuto absurdní informaci. Nějak se to tam řešilo, novináři snad dokázali poukázat na nesmyslnost úřednického tvrzení. Mě ovšem v té souvislosti napadla úplně jiná situace. A když už v tomto týdnu tahám zprávy z babiččina kapsáře a ve stopách Karolíny Světlé tady vytvářím vesnický román číslo dvě, naskýtá se příběh o zdejším rodičovství. A také, abych- byť nechtěně- nevyvolala válku generací, pustím se na jinou stezku. Žije zde dívka, sociálně velmi, ale velmi slabá. Navštívíte-li její dům, nevěříte, že žijete v jednadvacátém století kousek od Prahy. Udusaná hlína, žádná voda, elektřina odpojená kvůli neplacení. V neskutečném nepořádku zde ruku v ruce žije domácí zvířectvo, ona dívka a několik mužů pochybné pověsti a existence. Tito muži (včetně jejího otce - povídá se) své sexuální potřeby směřují samozřejmě k oné pětadvacetileté dívce, která, nutno říci, se jejich aktivitám nikterak nebrání. Naopak. Výsledkem jejich bizardního soužití jsou tři děti a čtvrté na cestě. Někteří potencionální otcové jsou chvílemi ve vězení, chvílemi zmizí, to když jim vyprší azyl. A děvče rodí jedno dítě za druhým. A teprve až s tím třetím zasáhla sociálka a děti jsou údajně někde v ústavu. Přesto řadu let v tomto prostředí vyrůstaly. Úředníci je střídavě odebírali a vraceli. Prý dítě má být s biologickou matkou!? Děti bloudily po vesnici, a když se jich místním ženám zželelo a podarovaly je skývou chleba, matka jim to slupla. Sama jsem to při nějaké víkendové návštěvě viděla na vlastní oči. Přestože tato matka neměla peníze na nic, jinak než bez cigarety jí vidět nebylo. V azylovém domě, kde bylo dětem evidentně dobře, dlouho nevydržela. Řád, nepít a nekouřit, bylo nad její síly. A tak zase bloumá po vsi s břichem pod nos, kouří a pije, a těší se na porodné. A bude děti rodit tak dlouho, až jí je nechají - její vlastní slova. Víc to líčit nebudu, píšu blog a ne horor. Podstata věci je v tom, že nerozumím sociálním službám. V těchto podmínkách nechávají žít děti a adoptovat si dítě je někdy běh na hodně dlouhou trať. Přesto, že by mu zjevně člověk poskytl lepší životní podmínky, než udusanou hlínu se slípkami v obýváku. Ale zase na druhou stranu, představa, že geny se nezapřou a adopce dítěte z takové rodiny? No, je to dilema. Těch dětí, co za tu hroznou mámu nemůžou, je mi moc líto. Jí ne. Ale českým sociálním službám a jejich přístupu vůbec nerozumím. A že život vesnický je život idylický, tak to je pěkný blábol:-(

A skoro se mi chce říci, že všichni to ví a nikdo nic neřeší. Smutný příběh.