středa 4. srpna 2010

Adoptovat lze jen jedno dítě

   Tento provokativní nesmyslný titulek jsem objevila v nějakém časopisu. Skrýval se pod ním text o šikaně úředníků, kteří rozhodují o tom, komu adopci povolí a komu ne. A jedné rodině, kde partnerovi již bylo celých čtyřicet let, a byl tedy podle mínění všemocných úřadů na další dítě již starý, sdělili právě tuto absurdní informaci. Nějak se to tam řešilo, novináři snad dokázali poukázat na nesmyslnost úřednického tvrzení. Mě ovšem v té souvislosti napadla úplně jiná situace. A když už v tomto týdnu tahám zprávy z babiččina kapsáře a ve stopách Karolíny Světlé tady vytvářím vesnický román číslo dvě, naskýtá se příběh o zdejším rodičovství. A také, abych- byť nechtěně- nevyvolala válku generací, pustím se na jinou stezku. Žije zde dívka, sociálně velmi, ale velmi slabá. Navštívíte-li její dům, nevěříte, že žijete v jednadvacátém století kousek od Prahy. Udusaná hlína, žádná voda, elektřina odpojená kvůli neplacení. V neskutečném nepořádku zde ruku v ruce žije domácí zvířectvo, ona dívka a několik mužů pochybné pověsti a existence. Tito muži (včetně jejího otce - povídá se) své sexuální potřeby směřují samozřejmě k oné pětadvacetileté dívce, která, nutno říci, se jejich aktivitám nikterak nebrání. Naopak. Výsledkem jejich bizardního soužití jsou tři děti a čtvrté na cestě. Někteří potencionální otcové jsou chvílemi ve vězení, chvílemi zmizí, to když jim vyprší azyl. A děvče rodí jedno dítě za druhým. A teprve až s tím třetím zasáhla sociálka a děti jsou údajně někde v ústavu. Přesto řadu let v tomto prostředí vyrůstaly. Úředníci je střídavě odebírali a vraceli. Prý dítě má být s biologickou matkou!? Děti bloudily po vesnici, a když se jich místním ženám zželelo a podarovaly je skývou chleba, matka jim to slupla. Sama jsem to při nějaké víkendové návštěvě viděla na vlastní oči. Přestože tato matka neměla peníze na nic, jinak než bez cigarety jí vidět nebylo. V azylovém domě, kde bylo dětem evidentně dobře, dlouho nevydržela. Řád, nepít a nekouřit, bylo nad její síly. A tak zase bloumá po vsi s břichem pod nos, kouří a pije, a těší se na porodné. A bude děti rodit tak dlouho, až jí je nechají - její vlastní slova. Víc to líčit nebudu, píšu blog a ne horor. Podstata věci je v tom, že nerozumím sociálním službám. V těchto podmínkách nechávají žít děti a adoptovat si dítě je někdy běh na hodně dlouhou trať. Přesto, že by mu zjevně člověk poskytl lepší životní podmínky, než udusanou hlínu se slípkami v obýváku. Ale zase na druhou stranu, představa, že geny se nezapřou a adopce dítěte z takové rodiny? No, je to dilema. Těch dětí, co za tu hroznou mámu nemůžou, je mi moc líto. Jí ne. Ale českým sociálním službám a jejich přístupu vůbec nerozumím. A že život vesnický je život idylický, tak to je pěkný blábol:-(
A skoro se mi chce říci, že všichni to ví a nikdo nic neřeší. Smutný příběh.


3 komentáře:

  1. je to mimo moje chápání.

    nevím, proč se naše úřady nepoučí v zahraničí. Neříkám, že vše z ciziny je správné, ale některé věci tam jdou snáz..

    OdpovědětVymazat
  2. Ono je to hlavně tak, že dětí vhodných do adopce je opravdu málo. Dnes je těžké zbavit rodiče rodičovských práv. Dám příklad, máme v pěst. péči dítě, od kterého vl. matka utekla už v porodnici. Celá leta tvrdí, že ho neporodila, neplatí na ní a u každého soudu tvrdí, že jí dítě vůbec nezajímá. My nemůžeme na sebe její práva převzít a ona se jich nemůže zbavit. To by se musela vyloženě dítěte vzdát, nebo ho týrat. Dětí je málo a stát si tedy dělá různé žebříčky rodičů, komu dítě dá a komu ne. Fakt je, že by dítě dostali i po 40, jen ne miminko. O to ale často adoptivní rodiče nestojí...
    Myslím, že šlo v kauze hl. o to, že úředníci brání adopci dětí z Afriky a jiných exotických zemí. Upřímně, já si myslím, že dítě by mělo vyrůstat ve svém přirozeném prostředí. Ono to není snadné vyrůstat s pocitem, že je už na první pohled jiné, od mala se prát s přesudky a s rasismem. Nemít se kam zařadit, mít pocit, že nikam nepatří...
    Jinak sociálka to je prostě úřad. ˇUřednice hlavně papírují a v terénu jich působí jen pár. Málokdo z lidí taky na zanedbávané děti úřad upozorní. Je to rozhodování, kde je to pro dítě lepší. Ony totiž i ústavy nejsou nic moc:-( Materiálně sice děti nestrádají, ale možná některé dítě v bídných podmínkách, které máma občas pomuchluje, je na tom líp než to ústavní ve značkových hadříkách a pěkém pokojíčku. Je to opravdu případ od případu...Bohužel, ani ty dětské domovy nemají zářné výsledky výchovy. Co s tím, sama nevím. Teď se chystá profesionální pěst. péče, tak se třeba blýskne na lepší časy...Hl. by se mělo pracovat s probl. rodinami v terénu a teprve když všechno selže, dítě odebrat. To podle mě moc nefunguje

    OdpovědětVymazat
  3. Moniko, děkuji za pohled i z jiného úhlu. Přiznám se, že já jsem asi trochu zacyklená kritikou vůči úředníkům, protože to, co jsem viděla (a vídám) na vlastní oči jako péči o dítě mě deptá a nechápu to. A jelikož mám vlastní negativní zkušenost se žádostí o adopci, pak jsem jen ten bijec, který jen tepe. Ale musím přiznat, že adopční běh na dlouhou trať jsme vzdali sami(a právě díky úředníkům) a já si pořád (asi také zacykleně),říkám, že bychom dětem poskytli lepší životní start než to, co popisuji. Ale je to jeden úhel a máte pravdu a rozhodně víc zkušeností. Ale to, že se s rodinami v terénu nepracuje, a že tento systém nefunguje, to je pravda. A co je pro dítě lepší mi asi nepřísluší hodnotit. A tak díky, moc:-)

    OdpovědětVymazat