pátek 27. srpna 2010

Smutný příběh

  Jsou příběhy veselé a jsou příběhy smutné. Dnes mě dostihl ten smutný. Jako by toho v srpnu nebylo dost. Když jsem před mnoha lety nastupovala jako učitelka na základní škole , měla jsem mezi svými prvními žáčky- a každý kantor mi potvrdí, že na první žáky se nezapomíná, jednu veselou dívenku. Byla jako ostatní, a přeci se od druhých lišila. Byla nemocná. Nemoc byla zákeřná, vrozená a nevyléčitelná. Dívenka přesto vládla kouzlem osobnosti, optimismem, energií a dobrou náladou. Bojovala se svou chorobou statečně. Prošla s námi celou základní školou a potom, jak tomu tak v patnácti letech bývá, se vydala jinou cestou a ztratila se mi ze zorného pole. Přesto jsem si na ni často vzpomněla. S láskou, obdivem a vírou a nadějí, že medicína dokáže nemožné a její diagnóza jí umožní dlouhý život. Neumožnila. Dnes přišla zpráva od jejích spolužáků, že svůj statečný boj prohrála. Bylo jí dvacet osm let.
  Plakala jsem ráno u monitoru, pláču i teď. Je mi to líto. Krásná, mladá holka, která na mě kouká ze smutečního oznámení, mě vrhla o mnoho let zpátky. Do let, kdy jsem obdivovala její statečnost, humor a odvahu, její sílu žít obyčejný plnohodnotný život, i když jí osud rozdal tak špatné karty. A obdivuji ji dodnes. A jsem ráda, že jsem ji, jako krásného a silného člověka, na cestě životem potkala. Jen ta cesta byla příliš krátká.
                                          
                                          Julinko, je mi to moc líto.

3 komentáře:

  1. Mně je to taky moc líto...:o(

    OdpovědětVymazat
  2. To je opravdu smutné. Mladí lidé by neměli umírat, je mi to úpřimně líto

    OdpovědětVymazat