Avon pochod

  Horká sobota a Avon pochod jako již tradiční červnová záležitost. Letos bez foťáku, protože ten zůstal zapomenutý v práci. Ale ona je to stále stejná barevná lavina, která se valí pražskými ulicemi. Fialová lavina:-). Pravda, včera bylo opravdu teplíčko, takže se cesta zdála pocitově trochu delší. Nicméně, došly jsme a tedy snad i udělaly něco pro dobrou věc. Vždycky mě překvapí množství lidí, které má zjevně stejný cíl, něco málo udělat. Zdá se mi, že je takových lidí rok od roku více. Letos to bylo takové jubilejní, již patnáctý ročník. My jsme šly potřetí.  

Nové tričko, jiná trasa, cíl na Rohanském ostrově. A tam kulturní tečka, vystoupení mnoha hudebních skupin, které také celou akci podporují. Stejně,jako mediálně známé ambasadorky, které bylo letos hodně vidět. A také se mi zdálo, že je i nějak víc mužů....

Vedro trochu rozptyloval kropicí vůz, ale v rozpálených ulicích to skoro nebylo znát. Ale i tak to byl zážitek, letos opravdu žhavý. Tak snad to k něčemu bude dobréJ, čili řečeno slovy klasika: dobrá věc se podařila. ..

Vnucené telefonáty

Člověk nemusí být ani „šmírák“, a přesto si kolikrát vyslechne tolik cizích informací, že až žasne. A přitom se vůbec nemusí nijak snažit. Většinou v tramvaji, když kdekdo telefonuje a vám nezbývá, než se stát nechtěným účastníkem hovoru. To se dozvíte nejen to, kam dotyčný jede, ale i co se mu přihodilo, ba mnohdy i to, co chystá k večeři.

„Maruš, já tě ale vůbec neslyším,“ křičela onehdy žena do sluchátka, stojíce přímo nad mojí hlavou. Když ji tuto nevyvratitelnou pravdu sdělila asi třikrát, otočila jsem jí, abych jí vysvětlila, že ale já ji třeba slyším až moc dobře. Nějak se to netrefilo do jejího rozpoložení a uraženě začala řvát do telefonu něco o nerudných spolucestujících zvířecího rodu.

Nedávno jsem vyslechla telefonát mladíka, který se chystal na víkend. Když sděloval množství potřebného alkoholu, pomyslela jsem si něco o nočním zásobování, ale tak to nebylo. Hoši, dle upřesňujících údajů, jež nešlo přeslechnout, byli čtyři a hodlali strávit plodný večer mimo Prahu.

„Máme tři litry rumu a dvě vodky, bude to stačit?“

Trochu jsem s sebou trhla, neb sugestivní dotaz vypadal, že míří na mě. Nemířil, to jen chlapec tak hulákal, asi už měl nějaký ten rum v sobě.

Jindy se zase cestou přes Václavské náměstí dozvídám, že jsme právě na Černém Mostě a je hrozná zácpa. Pohledem na blikající neony se ujistím, že jsem opravdu tam, kde si myslím. Přičemž se dál dozvídám, že dotyčný má tolik práce, že to rozhodně nemůže stihnout. Mávající blondýna na stanici Jindřišská bude patrně onou pracovní aktivitou. To jistě mnohé vysvětluje, leč nechápu, proč u toho musím asistovat i já. A se mnou celá jednovozá čtrnáctka.

Někdy se rozhodnu, že zareaguji. Dočkám se většinou velmi agresivní reakce. Případně naprosto nechápavé, jako co že mi vadí? Telefonovat na veřejnosti je přeci normální.

Vysvětlování v takových případech většinou nemá žádaný efekt. Telefonující se drží logiky, že když už má mobil, může si do něj hulákat, kdy a jak chce. Je přeci svoboda, ne? To nechci nikterak zpochybňovat, leč o jakou svobodu se jedná, když se nedobrovolně účastním jakési rodinné seance lidí, které vůbec neznám? A nejde jen o manželské etudy, často se takto řeší pracovní, nákupní, erotické či jakékoli jiné záležitosti, které je nutno vyřešit právě teď a tady a telefonem.

Ne, že by to snad dělali všichni. Ale ti, co si v tom libují, jsou nepřehlédnutelní. Respektive nepřeslechnutelní.  A to si pak vyslechnete rozhovory:

„Mám hemoroidy, Božka.“

„Kdo ti to řek?“

„Sem byl u dochtora, ne. Ani sedět nemůžu…Ty mě neslyšíš….“

Tak přidal na intenzitě, aby detaily jeho rektálního vyšetření neunikly nikomu, kdo se s ním tísnil v narvané tramvaji. A to jsem si myslela, že v MHD se mi zvedne žaludek jen v horkém létě, kdy se kolem šíří všudypřítomný zápach nemytých těl. Opak je pravdou. Podobnou službu vám takřka kdykoli poskytne každý druhý telefonátJ.

(a ostatně, ani u těch prvních není o co stát, ale to je prostě kultura telefonování v našich zeměpisných podmínkách…)

                         

Tak nám odvolali ministra

Můžeme být, myslím velmi, rádi, že nedošlo na Švejkova slova: „tak nám zabili ministra“, protože v dnešní době je patrně možné takřka všechno. Nejsem žádný nekritický obdivovatel pana ministra, naopak, nad mnoha jeho návrhy (viz třeba tablety do škol) mi zůstával rozum stát....

   Udivuje mě ovšem způsob jeho odvolání. Prostě najednou někdo rozhodne a on jde. Bez ohledu na to, zda je k tomu důvod či ne. Navíc, vypadá to, že argumenty už se ani nehledají, prostě se plácne první věc, která se v některých našich „svobodných a nezávislých“ médiích objevila, a už je tu odvolání. Je asi načase, aby si kariéru a rozpočet vylepšil někdo další, případně vhodnější či kdoví jaký. Nevidím totiž v současnosti jediný relevantní důvod k odvolání ministra. Přesto odvolán je. Je to asi stejné jako s (ne) obviněním lidí, co „dřou jako koně,“ či prosté oddalování nějakého soudního procesu. Prostě si to někdo (ne) přeje, tak to tak máme. Bez ohledu na okolnosti, které mluví úplně jinak. Sice to v podstatě názorně ilustruje totalitu (jedno s jakým přívlastkem), leč zjevně to stále prochází. Nějaká zastupitelská demokracie bohužel asi již dávno zmizela na smetišti dějin. Ovšem národ je stále šikovnou mediální masáží přesvědčován, že pořád žije v době rozvinuté demokratické společnosti. Skoro by mě zajímalo, jak dlouho si to ještě necháme líbit. Jako skeptik si bohužel myslím, že tomu bude ještě dlouho a dlouho. Máme k tomu všechny předpoklady, „svobodný“ tisk, zjevné mocenské praktiky, celonárodní folklor v podobě korupce, oblíbený chléb a hry, takřka vyvrácené sociální nůžky, opětné dělení na „my“ a „oni“,nastrčené nebo naopak náhodně ztracené důkazy, prostě vyspělá demokratická společnost jako vyšitá… 
A aby těch paradoxů nebylo málo, tak oni ho odvolají a celé to doprovodí tvrzením, že vlastně byl nejlepší ministr za posledních deset let! Takže cílem je mít nejhoršího ministra? Nebo genderově vyváženého? Je to dost Kocourkov, tady...

Kostel svatého Klimenta

Na sedmičce máme tento krásný kostelík. Takový venkovský kostelík uprostřed města. Až díky Noci kostelů jsem se podívala dovnitř. A krása.

Noc kostelů není zas tak stará aktivita, je to projekt nedávno vzniklý ve Vídni. Otevírají se při něm  prostory,které jsou vzácné a krásné, které mají atmosféru a nejsou zas tak úplně běžně přístupné. Kostel svatého Klimenta je právě takové krásné a tajemné místo...........

                                 Od devatenáctého století se tu nepohřbívá, ale hřbitůvek je tu pořád

                                                        I to tajemné okolí

                                                            krásné staré stromy

                                                  historicky cenné a půvabné náhrobky

                                organizátoři mysleli hodně na děti, ale poučili se všichni

                                                 text je k náhrobku nad textem:-)

                                                    vchod je bohužel ryze současný!

                                            ovšem zahrada je jak vystřižená z té Trnkovy

Pořád jsem to já

                                                                                                                          …

Zase jednou silný příběh. Alespoň na mě tak působil. Lépe řečeno, ten film se mi sice líbil, skvěle zahraný, ale zároveň mě doslova vyděsil. Je hrozné, co Alzheimerova choroba přináší. A pokud si to zpočátku uvědomujete, víte a není cesty zpět…Je to příběh z pohledu ženy, která onemocněla. To je hlavní linie filmu. I zde se samozřejmě tvůrci věnují dopadu na její nejbližší okolí, na rodinu, to je další silný motiv. Ale hlavní děj je soustředěn kolem hlavní hrdinky Alice, vzdělané vysokoškolské profesorce, která v padesáti letech onemocní. A přes veškerou snahu, boj, podporu okolí i lékařskou péči to dopadne tak, jak to dopadnout musí. Uf, pořád na to musím myslet.  A napadá mě, jak často na téma této děsivé nemoci žertujeme stylem: „Ten Němec, co se mnou bydlí, mi schovává věci…“

Klasika, také to občas používám, rádoby vtipně. V situaci, kdy celkem běžně zapomenu. Ale je to takové rouhání. Po tom filmu to vidím dvojnásob. Alzheimerova nemoc je prostě opravdu děsivá choroba.  A povzdech hrdinky, "kéž bych měla radši rakovinu," to hodně vysvětluje. Nechci ale zabíhat do děje a prozrazovat ho. A také nechci mluvit jen o mrazivých pocitech z té choroby. Teď o hercích: Julianne Moore opravdu skvělá (Oscara si zasloužila), ale i ostatní výkony se mi líbily. Alec Baldwin třeba:-) Prostě film, který mě zase jednou docela dostal. A to i přes typická americká melodramata, která tam sem tam vyskakují, přes tu zjevnou idealizaci, jak za hrdinku oddaně všichni stojí, všichni ji pomáhají atd. Hlavní postava to všechno přebíjí, je prostě výborně zahraná, 

a kvůli tomu stojí za to jít do kina.

 A popřemýšlet si o tom, co všechno se může stát...

                                                        

Maturitní vysvědčení

...je doma.
 A co je doma, to se počítá.J 

  Včerejší slavnostní okamžiky na radnici Prahy 9  všechno slavnostně zakončily. Jsou dospělí, (alespoň podle toho, že mají v kapseJ zkoušku z dospělosti), vstupují do života, čeká je nová životní etapa. Mě vlastně také, měla jsem je sedm let, to už je pěkný kus života!!! Však také došlo i na dojemné okamžiky. Ale jak praví klasik, něco se končí a něco nového začíná….

                           velmi talentovaný klavírista z tercie nám předvedl brilantní vystoupení

(nás navíc ještě čeká společná večeře a plno abiturientských srazůJ)

Desítka

....logicky nikoli pivko, ale desetiměsíční Hanička. Už stojící, žvatlající, spořádaně a sama chodící na nočník, vždy dobře naladěná, prostě krásná desítka:-)