Loučení

 Tentokrát se loučíme s naším panem veterinářem. Ne snad, že by odešel tam, odkud už není návratu. Jen opouští naši letenskou ordinaci a rozhodl se, že už nechce pracovat.

Tomu rozumím. Taky občas uvažuji o tom, že už nechci pracovat. Jenže zatím jsem se k tak radikálnímu kroku neodhodlala.

Je nám to ale trochu líto. Chodili jsme k němu se Zachariášem, potom s Tobiášem a staral se i o Toriho.

Ten se tam při poslední návštěvě ještě u pana doktora zvážil a zjistili jsme, že tloustne. Už má skoro šest kilo. A to by měl být strop, jinak bude muset držet dietu se mnou.

Pak jsme se s panem doktorem rozloučili a jedna další životní etapa se uzavřela.

Svět se samozřejmě nezastaví, život jde dál a my budeme muset hledat nového psího doktora.

Ale ti se hledají podstatně snadněji, než ti lidští. Už dávno jsem vypozorovala, že veterináři jsou na rozdíl od mnoha lékařů velmi milí, vlídní a empatičtí.

Nikdy se mi nestalo, že by se na mě veterinář mračil nebo na mě štěkal. Přitom právě psí doktor by si občas nějaké to štěknutí mohl dovolit. Na rozdíl od lidských lékařů, kteří k tomu nemají žádný důvod, a přesto se člověk štěkotu nezřídka dočká.

Nestává se ani, že bych musela dlouho čekat, když jsem objednaná. Berou nás na čas. To lidé si v čekárnách posedí mnohem častěji. Třeba moje maminka. Nedávno na očním. Jednou tam čekala od šesti ráno do dvou odpoledne, aby jí nakonec oznámili, že už končí a že ji nevezmou. Osmdesátiletou ženu. Při druhém pokusu si poseděla od šesti do dvanácti a pak ji milostivě přijali.

Když jsem se snažila situaci urgovat a navrhla, že bychom se třeba objednali, příliš pochopení jsem nenašla. Tak půjdeme jinam. Což je ovšem v případě očního lékaře trochu složitější než v případě veterináře.

A tak je to vlastně docela smutné loučení. S panem doktorem. Jsem ale ráda, že jsme se mohli rozloučit, a jemu přeju, aby si zasloužený odpočinek užil. Bude mít víc času na svoje pejsky.

A my si najdeme nového veterináře. Ostatně, v tomhle směru mám pořád ještě důvěru ve zdravotnictví.