Hřbitovní tour

 Je čas Dušiček, Halloweenu, svátku svatých, vzpomínek na všechny, co už tady s námi nejsou. 

Listopadové dny proto často zahajujeme hřbitovním putováním za svými předky. 

Dušičky nás tradičně vedou na hřbitovy po celé zemi. Jezdíme s květinami, svíčkami, věnci a svými vzpomínkami.

Mezi hroby se pak často potkáváme s těmi žijícími, kteří sem vyrazili se stejným úmyslem.

Tady nám ale může listopad přichystat docela zajímavá setkání. 

Na hřbitov totiž člověk většinou nejde proto, aby doháněl společenský život, a přesto tu občas potkáme půlku širšího příbuzenstva. 

Dozvíme se, kdo má novou kyčel, kdo prodává chalupu, kdo se rozvedl a kdo už zase naopak někoho našel. 

Člověk přijde položit věneček s nápisem vzpomínáme  a odejde s přehledem o rodinné situaci za poslední rok.

Někdy jde o setkání nečekaně milá a upřímná, jindy bychom se před nimi zase radši ukryli za nejbližším pomníkem, jen abychom se nemuseli potkat.

Dušičkové návštěvy jsou proto plná dobrodružství.

I my jsme v sobotu měli tradiční hřbitovní tour. Je to hezký zvyk, klasický výlet po hřbitovech, kde odpočívají naši blízcí. 

Poté jsme nafasovali vajíčka, několik plat pro všechny pražské známé, které jsem pečlivě uložila do kufru. 

A hurá zpátky do Prahy. 

Ovšem záhrobí nás nějak nechtělo pustit ze svých spárů. V dušičkové tmě, v okamžiku, kdy jsem pouštěla chodce na přechodu, to do nás napálil jakýsi mladík. 

To teda byla rána. Chvíli jsem nevěděla, čí jsem. Trhnutí těla dopředu i dozadu a žluté auto v našem kufru. 

Ale žijeme a tak vylezu. 

Nejprve předvedu ukázkovou hysterii, co jako dělá takový jezdec za volantem. Naštěstí to netrvalo dlouho. Osmnáctiletý viník, který vypadal, že jede prvně rodičovským autem, byl vyděšený víc než já.

 Prý mu najednou nefungovaly brzdy. Navíc bylo mokro, prostě nebrzdil. Neměl havarijní pojištění, neměl ani trojúhelník....

Nějak jsem se uklidnila, vytáhla svůj trojúhelník, zavolali jsem Policii a já mezitím počítala rozmlácená vajíčka, ze kterých byla v kufru dobrá míchanice. 

Policie přijela celkem brzy, byli milí a příjemní. A prý na tomto místě byli sotva před deseti minutami, kdy tu do sebe vletěla hned tři auta. Nevím, jestli to mělo být potěšující nebo zda šlo o obyčejné pracovní konstatování. 

 My tedy byli v sobě jen dva. 

Dýchla jsem si do balónku, převzala protokol o nehodě a pomalým tempem se bez zadního blatníku přesunula domů. 

Mladík na tom byl hůř, čekal na tatínka a odtahovku. 

  Doma jsme pak večeřeli míchaná vajíčka, některá se ještě dala zachránit a použít tímto způsobem. Zbytek byl na vyhození. Kufr byl tedy nejen rozbitý, ale i zadělaný devadesáti vejci. 

A teď  musím k doktorovi, tu bolest po nárazu asi nelze úplně podcenit.

Čekáme na servis, chodíme pěšky a jezdíme MHD. 

A přemýšlím, zda už je smůla vyčerpaná či zda nás čeká ještě nějaká jobovka. Ráda bych věřila, že to byl říjnový pech a listopad nám tudíž nabídne vlídnější tvář. 

Vlastně můžeme být rádi, že jsme se na Dušičky těmi dušičkami nestali rovněž.

 A ten sotva plnoletý řidič, co nás sejmul, snad bude poučen, a v budoucnu se z něho stane uvážlivý řidič, nikoliv pirát silnic. 

I když v okamžiku, kdy odezněl můj prvotní šok, mi došlo, že on patrně musel čumět do mobilu, že nás neviděl. Však i z auta vylezl rovnou s telefonem v ruce...