Algoritmus

 S algoritmy jsem se potýkala ve své středoškolské matematice. Se střídavou úspěšností, něco jsem pobrala, něco už méně. Některé matematické algoritmy byly složité už od pohledu, třeba Eratosthenovo síto nebo Eukleidův algoritmus. To mi znělo skoro jako zaklínadlo. A bylo to složité.

 Tedy pro mě složité, samozřejmě. A to i přesto, že algoritmus je vlastně shrnutí všech určitých postupů pro řešení problémů nebo plnění úkolů. To je ta původní a základní definice. Docela snadná u uchopitelná. Přesto jsem se po maturitě ráda algoritmů zbavila.

Ale určitě by mě nenapadlo, jakým oknem se algoritmus vrátí do našeho života a jak vlastně ovlivňuje mnohé událostí a jednání. Že opustí učebnice matematiky a usadí se v našich telefonech, počítačích a vlastně i v našich hlavách.

Jak algoritmy sociálních sítí vytvářejí různorodé bubliny a jak chytře nastavený algoritmus může ovlivnit i ty, kteří si myslí, že mají vše pod kontrolou. Algoritmus rozhoduje o tom, co chceme vidět.

Díky algoritmům vidíme obsah, který nás zajímá a naopak nemusíme ztrácet čas s věcmi, o které nemáme zájem. To vypadá velmi pěkně

Uživatelé sítí se tím uzavírají do svých bublin, do kterých projdou jen ty informace, které jsou v souladu s naším viděním světa a všechny ostatní jsou odfiltrovány pryč.

Čím déle to trvá, tím více se vytrácí možnost, že by mezi sebou jednotlivé názorové skupiny vedly dialog.

A to je jádro problému, na kterém mají algoritmy svůj lví podíl.

Kdysi jsem se bála matematických algoritmů, protože jsem jim moc nerozuměla. Dneska se obávám těch současných algoritmů, které jsou podle mého takřka nezvladatelné.

S těmi matematickými to jde, ty se lze naučit.  

Mnohem horší jsou ty, které si nenápadně počítají s námi místo, abychom počítali my je.