Už zase

 Matějská je zpátky. Už zase je Výstaviště plné pouťových atrakcí. A dunící hudby. Kočkování tady bude trvat až do dubna, tedy dlouhé dva měsíce. 

Vždycky si říkám, že to už musí skončit, že je to přežitek doby dávno minulé. Světská zábava.

A zjevně není. Zase je tu narváno, od soboty denně. Tedy vyjma pondělí, to je odpočinkový den. Jinak je to každodenní řachanda.

A není to jen tak nějaké laciné pohoupání. Atrakce jsou drahé. Řekla bych, že předražené, ale protože jsou pořád plné, tak asi předražené nebudou. 

Už je to tu prostě zase. Správně to mělo vypuknout až dnes, na Matěje. Ale jásá se už od soboty. 

A to původně šlo  o docela důstojnou církevní záležitost spojenou se svátkem svatého Matěje.

To už si dneska nedovede představit ani jedinec vybavený bohatou fantazií. Procesí, modlitby a poklidné stánky.

Dnešní realita je spíš nedůstojná kakofonie řvoucích reproduktorů, blikajících světel a vůně, která připomíná něco mezi cukrovou vatou, klobásou a přepáleným olejem.

A přesto, nebo právě proto, na pouť lidé chodí. Ve velkém.

Matějská pouť je vlastně malý experiment o lidské povaze. Všichni víme, že to bude hlučné, drahé 

a trochu chaotické.

A stejně tam jdeme. …????