Sledujeme probíhající olympiádu. Napínavé závody i její dramatické příběhy. Jen někdy nemůžu poslouchat to komentování. Něco je připravené, profesionální, to ano. Ale něco je takové plácání prázdné slámy, řeči o ničem, hloupé komentáře, trapné narážky....
Takže raději bez zvuku, jen obrazem. Nebo online na netu, v psané podobě.
Sleduji i bizarní spor o fandění, když se některých - asi novinářů . dotklo, že se stříbrný medailista Jílek okázale neradoval ze své medaile a připravil tak- cituji- fanoušky o zážitek.
No,říkám, že sledujeme, tak sleduji a nekomentuji....
Sledujeme i ty karamboly či neúspěchy, které na olympiádu také samozřejmě patří. Jen je mi některých fakt líto.
A sledujeme i ty prapodivné sporty, jako je třeba skeleton. Řítit se hlavou napřed ledovým korytem stokilometrovou rychlostí?? To musí být adrenalin. Jen úplně nevím, zda se tam vejde i nějaká radost ze sportu? Asi jo, když to podstupují, ale pro mě je to dost neuchopitelný sport.
Nechápu moc pravidla curlingu, ale baví mě se na něj koukat.
Překvapili mě ženy na skokanských můstcích. Třeba i to, že máme dobré závodnice, to jsem vlastně dosud netušila. A držím jim palce.
Krásné - jako vždy - je krasobruslení. Navíc s tím bonusem, že v březnu bude pražské pokračování, když se chystá mistrovství světa. Těšíme se.
U rychlobruslení vždycky žasnu, že to vydrží, v předklonu, elegantně, klouzat kolem dokola deset kilometrů? To mě bolí nohy jen z toho sledování.
U vytržení jsem z toho, co dokážou na prknech. O rychlosti na lyžích ani nemluvím, tak rychle, jak oni se řítí ze svahu, nejedu ani po dálnici autem.
Je to prostě zážitek. Pro mě tedy jen televizní, ale dost intenzivní. Prostě sledujeme.....
Žádné komentáře:
Okomentovat