pátek 8. května 2020

Virové přemítání


   Nejsem odborník, abych posoudila, zda téměř celosvětová karanténa pomohla v zastavení epidemie.  Popravdě řečeno, spíš nerozumím tomu bleskovému a celosvětovému zastavení všeho, ale pokud nechci přikývnout na konspirační teorie, které mnohdy mají větší logiku než to, co reálně vidím, pak musím mocným tohoto světa důvěřovat. Jde mi to těžko, ale to nyní neřeším. Spíš mě zaujalo takové pandemické přemítání, o tom co bylo a jak to bylo. Jak se to řešilo kdysi a co to přineslo?
   Nejvíc se samozřejmě nabízí španělská chřipka před sto lety. Zanechala za sebou miliony mrtvých. V učebnicích dějepisu se o ní ale píše jen jako o jakémsi dodatku první světové války. Nikde jsem se dosud nedočetla o karanténě, celosvětové pandemii, uzavření všeho. Svět měl buď jiné starosti, nebo se věci řešily jinak. O rouškách a zavření škol dosud nikde ani slova. Až teď se, pro mě tedy účelově, ale budiž, objevují archivní snímky lidí z tehdejší doby s rouškami. Snad jsou tedy pravdivé, pak ale ty naše roušky nejsou nic nového pod sluncem?!
 Nedávno (2018) proběhly mega oslavy stoletého výročí vzniku republiky. Nikde nezaznělo, že tehdy v Praze řádila španělská chřipka a že byly (údajně tedy) uzavřené školy. V nějakém rozhovoru kdosi tvrdil, že děti opustily školu ještě za monarchie a vrátily se až v novém systému, tedy v republice. Relevantní zdroje sice stále nemohu dohledat, nikdy jsem to neslyšela, leč tvrdí se to. V médiích.
A přitom, demonstrace na oslavu vzniku republiky byly mnohatisícové, hlava na hlavě. Jak to tedy bylo s tou nákazou?
A pak, to už je ale alternativní historie, kdyby císař tehdy uvažoval jako naši mocipáni a zakázal shromažďování a demonstrace, žádná republika by nemohla vzniknout, byla by karanténaJ.
   Tak by se dalo pokračovat. V roce šedesát osm svět decimovala hongkongská chřipka. Zjevně o ní nikdo neslyšel, ale když se podíváme na čísla mrtvých, tak je to docela síla. Ale svět měl jiné starosti, napříč východem i západem se valily společenské nepokoje a změny, o nějaké pandemii se moc nemluvilo, natož pak o karanténě?
Tak se znovu ptám, jak je to s tou nákazou a logikou karantény, omezením všech svobod (za mohutného potlesku davů), zavření hranic a likvidací běžného života?
   Dobu Karla IV. dnes uvádíme jak vrchol českého středověku. Přitom Evropou kráčel mor, u nás pravda, asi méně, než v Itálii (jako ostatně i dnes) ale byl tu. Navíc, další věc, která se dnešku podobá, obrovské sucho sužovalo Evropu i Čechy, přesto se dnes k vládě Otce vlasti upínáme jako k pomyslnému vrcholu. Tak jak to bylo doopravdy? Když k tomu přimyslíme středověkou hygienu, museli tehdy všichni umřít a svět bídně zhynout. Nestalo se tak, naopak, dnes je, přes propast času, vzdáleně obdivujeme, jak to tedy bylo všechno skvělé, vždyť Otec vlasti…J????
   Jsou to všechno jenom řečnické otázky, ke kterým mě vede sledování současnosti. Pomohli jsme si nebo ne? Vždyť třeba ve Švédsku jsou na tom dost podobně jako my nyní i bez té děsivé paralýzy společnosti.
Selhala média, která fakt strašila a děsila? Stejně jako naši „odborníci“ ve vedení státu?
Sotva se někdo odvážil pípnout něco pozitivního, hned ho umlátili desítkami šílených scénářů, jak to bude horší, kolik dalších vln přijde, co se pak zakáže….
   Myslím si, že mám obecně pro strach uděláno, ale raději jsem se na nic podobného nedívala, protože to fakt bylo děsivé a budilo to strach. A vystrašilo to hodně lidí, úplně likvidačně.  Zatmívalo to vlastní úsudek a zdravý rozum. Osobní zodpovědnost. Byl to úmysl?
    Procházím často Stromovkou. Mládež, kterou karanténa logicky nebaví, tam už dávno vesele popíjí, tvoří skupinky, druží se, objímají, bez roušek samozřejmě.
Do škol ale nemohou! Proč?
 Tedy abych nelhala, mohu, někteří. Ale za jakých podmínek? Ty představují takový vopruz, že musí odradit nejen ty, co se bojí (a úplně jim rozumím), ale prostě všechny, ty, co by třeba do školy rádi šli. Je to divné, ale jsou i tací…J¨
Jak je to tedy s těmi školami? Je to opravdu až dojemná snaha o ochranu veřejného zdraví? Nebo je to jinak?
   Nu, nechme to být. Dnes si připomínáme konec války. Omezeně, v karanténě. Přes veškerou úctu ke všem obětem virové epidemie si myslím, že tehdy na tom lidé byli hůř. Proto vnímám jako směšné proklamace současných politiků, že jsme ve válce.
Ve válce s virem.
To je ale velkohubost. Bohužel, působivá. Většina lidí tomu tleská, nechá si sahat na své svobody
a práva, ztratila soudnost.
 A přitom, kdybychom ve velkém nelikvidovali přírodu, dbali na svou hygienu, nejedli syrové netopýry, nepřesunuli výrobu do laciných asijských zemí, neklaněli se komunistické diktatuře, neschovávali svoji mimiku za nefunkční roušky, nežili si na vysoké noze, mohlo být všechno také úplně jinak…
Vždyť dnešní děti třeba ani nemohou pochopit podstatu pohádky O dvanácti měsíčkách. Protože copak je divného a neobvyklého na tom, mít jahody v lednu…???
 A tady to všechno začíná, myslím si tedy já….
Roušku už dávno nosím jenom do obchodu, zpravodajství moc nedůvěřuji a hledám poučení v historii.
Jenže, i když se říká historia magistra vitae, faktem je, že se dějinami pořád nikdo nepoučil.
ŠkodaL


1 komentář:

  1. Nezbývá než souhlasit. Nezpochybňuji, že bylo nutné dělat opatření, i ty roušky jsem vzala na milost. Ale to je tak asi všechno. To, co z toho vláda, média a různí odborníci udělali, bylo totální vystrašení lidí. Až příliš jim zachutnal pocit, že mohou lidi strachem ovládat. Bohužel se jim to ve velké míře podařilo.

    OdpovědětVymazat