Reklamní slogan na dráze. Většinu nemohu posoudit, vlakem
moc nejezdím. Vzpomínky z mládí jsou příliš depresivní, než abych je
překonávala opětným sebemrskačstvím ve špinavých vozech.
Dneska už je dráha jiná, tvrdí mi všichni. Nejvíc ti, co ji
využívají pravidelně. Věřím jim tam napůl. Rozhodně ne tolik, abych dobrovolně
začala jejich služeb pravidelně využívat. Ale občas není zbytí. Jako třeba
koncem června, při cestě na školní výlet. Hlavní nádraží, míst setkání, vskutku
působí moderně a na některých místech takřka i impozantně. Pohled na opravenou
Fantovu kavárnu v sobě skrývá i záblesk uměleckého okouzlení. Lístky máme
z předprodeje, tak můžeme jít na nástupiště. Vlak vyjíždí z Vršovic.
Leč, za chvíli hlášení o zpoždění. Jen cestou po Praze nabral patnáct minut,
takže začátek cesty úplně stejný jako kdysi, za mého mládí. Zpoždění. Rozdíl je ten, že nám ho pravidelně hlásí.
Vlak přijel. Narvaný k prasknutí. Dráhy fakt, že celá Praha vyjíždí na
školní výlety, nijak na vědomí brát nehodlají. Nu co, my máme místenky. Řazení
vagón je sice jiné, než dráhy uvádějí, ale s čím by si učitelky
neporadily. Nakonec najdeme i kýžený vagón. Naše místa jsou ovšem obsazená,
nikdo se totiž nenamáhal je nějak označit. Takže další komplikace, vlak ale stejně
pořád stojí, zpoždění naskakuje, ale my se alespoň usadíme. Špinavé to moc
není, ale na toaletě se opět cítím jako před dvaceti lety. Raději jen nakouknu,
to vydržím. Jedeme. Druhá školní skupina neměla takové štěstí jako my. Sice si
také objednala místenky, ale jejich nákupčí nebyl patrně příliš důrazný, aby
vše zkontroloval. Ač mu ve výdejně potvrdili platnost místenek, v reálu na
lístku nic nebylo. Jo jo, důvěřuj, ale prověřuj. Uložit si bagáž také není kam.
Do prostoru nad sedačkou se vejdou s bídou dva batůžky, ale místo pod nimi
je pro čtyři. Ti ostatní tedy musí mít svoje zavazadlo na klíně, neb
z uličky jim to vyhazuje průvodčí.
Jelikož dost často stojíme, je dostatek prostoru prohlížet si českou krajinu.
Jedeme na výlet, tak kam chvátat. Ve finále máme zpoždění jen čtyřicet minut,
co je to proti věčnosti. Prostě jsme dojeli, byť slogan vy stojíte my jedeme,
se ukázal jako hodně nepravdivý. Výlet byl krásný a po jeho skončení jsme se
stejnou anabází dostali i domů. Bylo to dobrodružství, a to k výletu
patří. Ke každodennosti ho ale fakt nechci a tak si cestování dráhou zase
nechám až na příští rok. Jednou za rok opravdu stačí, protože ty změny (u
českých drah) nejsou zas tak markantní, aby dokázaly přebít tramautické
cestovní zážitky z dávného mládí. Ba, skoro to místy bylo takové deja vu
Žádné komentáře:
Okomentovat