V rozhodujících
či alespoň významných bitvách našich dějin. Okamžitě nastoupí patetismus a
mluví se o bitvě bratra proti bratru či syn proti otci, což se ve skutečnosti
asi nikdy nestalo, ale usadilo se to jako mýtus. Jeden z mnoha, které naše
dějiny provázejí.
Jsme malý národ, možná proto dochází k takovým vypjatým
okamžikům. Není totiž moc prostoru pro rozptýlení názorů a emocí a tak se často
vyhraní dva silné tábory, které jdou proti sobě. Češi proti Čechům. Jako u
Lipan nebo právě u zmiňovaného Zborova. Ono i v dnes tolik zmiňovaném
okamžiku, kdy obklíčení parašutisté křičí onu slavnou větu:
„Jsme Češi, nikdy se nevzdáme,“
stojí na opačném pólu
další Češi, kteří se dávnou vzdali. Dnes, byť díky bohu neřinčí zbraně, je
společnost také znovu výrazně rozdělená na Čechy proti Čechům.
Část je pak vždy poražená a část národa je ta vítězná. A tím
nastává dost obtížná dichotomie, jak s tím žít? Přesněji, jak s tím
žít v jedné zemi jako jeden národ?
Navíc, v okamžiku, kdy se nejednoznačné vítězství lehce převáží
na druhou stranu, tak se rázem mění pojmy a zrádce je náhle hrdina a nedávný
hrdina je veřejně zatracován a lynčován. Někdy proto nastává situace, pro
kterou má čeština výstižné přirovnání, a totiž že když se dva perou, třetí se
směje. Těžko totiž jinak vyřešit patovou situaci. Dějiny jsou podobných paradoxů plné.
Občas mě zajímá, kdo třetí jednou rozsekne současnost. Také
totiž mám často pocit, že jsme Češi proti Čechům. Naprosto nesmiřitelní
k názorům toho opačného tábora. Nenaslouchající pragmatickým názorům,
vezeme se hlavně na emocích. A tak lze předpokládat, že někde v zákulisí
se už někdo nadechuje k vítěznému smíchu. Otázka je, zda se máme těšit či
se obávat, bez ohledu na to, v jakém táboře se nyní pomyslně nacházíme.
Třeba vojáci od
Zborova, kteří jsou chvíli hrdinové, pak zase padouši a pak se o nich pro
jistotu nemluví vůbec, by mohli vyprávět…
Žádné komentáře:
Okomentovat