čtvrtek 4. května 2017

Děti a stres

Nechceme, aby naše děti byly ve stresu. To zcela jistě. Děláme pro to maximum. Opakujeme jim to tak intenzivně, že někteří jsou naopak ve stresu z toho, že by neměly být ve stresu, ve kterém nejsou, ale všichni si myslí, že by logicky být mělyJ.
Některé děti o tom dokonce umí velmi sofistikovaně vyprávět, při rozhovoru běžně používají psychologické termíny. Když si vzpomenu na sebe, rozhodně jsem v páté třídě ani vzdáleně netušila nic o syndromu vyčerpání, přátelské atmosféře ve třídě, napjatých vazbách či stresujícím prostředí. Tehdy se o tom prostě nehovořilo, a kdyby se mnou v páté třídě někdo mluvil o prokrastinaci, tak si myslím, že mi nadává.
   Dnes to děti mají jinak, většinou tedy naší zásluhou. Mnohé věci jim podsouváme, řešíme je za ně, eliminujeme jejich vlastní zkušenost. Třeba v tom, že jim podsouváme tu nutnost zažít stres. Nebo je stresu přímo vystavujeme, ale zároveň jim jedním dechem vysvětlujeme, že by ve stresu být neměly. No, prostě guláš. Kolem přijímaček (stádních, respektive státních) dost peprný. Všichni chtějí své dítě někam dostat. Někteří dokonce bez ohledu na přání dítěte, což je jeden z mnoha současných extrémů. Logicky, vedoucích ke stresuJ
Funguje celá řada přípravných kurzů na přijímací zkoušky. Aby se děti naučily a neměly stres. Pak akce sama, dvojí přijímací zkoušky, aby nebyl stres, že se třeba jeden termín nepodaří. Pak dlouhé čekání na výsledky, protože univerzální zkoušky se univerzálně dlouho opravují. Stres z čekání se minimalizuje různými „smysluplnými“ debatami o náročnosti či naopak nenáročnosti právě absolvovaných testů. Pak se vyvěsí výsledky a začne další kolo odvolání, neodvolání, spokojenosti či nespokojenosti.  Stres jako vyšitý.
Tak to vidíme my. Dospělí. A také organizujeme!
    A realita zkoušek? ¨
Viděla jsem tedy víc vystresovaných rodičů než dětí. Ty naopak často vypadaly, že je jim to dost jedno. Nebyl stres (což je tedy asi dobře), ale někdy ani moc respektu či klasických mravů. Většinou nepozdravily (asi tedy stres, když v novém prostředí nezdravím), dost hulákaly (asi potřeba přehlušit stres) a většinová jejich starost byla, jaké je tu heslo na wifi? (asi potřeba podělit se o svůj stres na sociálních sítích).
A aby nedošlo k mýlce, konverzace typu: „Dobrý den, mohla byste mi, prosím, říci heslo na wifi,“opravdu neproběhla.  Naopak, šlo to jasně a stručně. Bez pozdravu a rovnou k věci:
 „Jaký je tu heslo na wifinu…“
   Jestli bychom tedy neměli vést děti spíš k určitým formám klasického chování než k zběsilému boji se stresem, kterému je notabe sami vystavujeme?
 Tolik asi zamyšlení o stresu u státních zkoušekJ. Jen jiný úhel pohledu, který nechce nijak zpochybňovat fakt, že někteří jedinci opravdu stres prožívají. Jsou to přeci zkoušky. Jen bychom jim většinově neměli podsouvat, že jde o takový stres, ze kterého se hroutí. A když se nehroutí, tak by se měli hroutitJ

 Stres v přirozené míře je snad u každé zkoušky trochu normální, si myslím já?  Stejně jako, že pozdravím, poděkuji. A když jdu na zkoušky, kde se bude něco psát, vezmu si pero….

4 komentáře:

  1. Jitko,bohužel je to tak!Čím dál častěji se mi stává,že příchozí,odchozí dospělý člověk nepozdravi,což mě přijde jako základ slušnosti!A pak se divíme,že ani děti to nedělají.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ilono, já už se ani skoro nedivím:-), jen stále ještě registruji. Brzy rezignuji i na to, přestanu si toho všímat a bude také dobře:-). Ale to snad ještě chvíli potrvá. Děkuji moc za návštěvu a komentář a přeji krásný víkend. Prodloužený:-)

      Vymazat
  2. U nás byl paradoxně největší problém, tedy "stres" :-) při rozhodování. Dcera se hlásila na gymnázium a lyceum, tak nějak automaticky jsme předpokládali, že pokud to dopadne, jde rozhodně na gympl. Dostala se na obě školy, i když na gymnázium byla spíš ve druhé polovině přijatých. A najednou, jak když přepne byla rozhodnutá pro lyceum, podotýkám, že poctivě pročítala profily škol, opravdu si zjišťovala, co a jak. Syn má gymnázium, takže se radila s ním, s námi, rozhodnutí jsme nechali na ní a rozhodla se pro lyceum. Přišla hotová ze školy, že když řekla, že nejde na gympl, chovala se k ní třídní, jak když něco provedla. Dost mě to mrzelo, já sama mám ekonomické vzdělání, ale hlavně to chceme nechat na ní, je to její život, radou jsme přispěli, ale konečné rozhodnutí je jen její. A nakonec nejmenší podpora přišla ze základky.

    OdpovědětVymazat
  3. To je dost prapodivné, Blanko, ale zjevně jsou lidské reakce naprosto nevyzpytatelné. A ty kantorské obzvlášť. Ať se dceři na lyceu daří a děkuji velmi pěkně za komentář. A krásný víkend:-)

    OdpovědětVymazat