O přestávce

 Možná se pletu, ale někdy se mi zdá, že zatímco hitem současnosti je hnát se dopředu, šedou eminencí života jsou vlastně přestávky. Náš život je vlastně jako by postavený na přestávkách. Ostatně, už děti z celé školní docházky většinou nejvíc baví přestávky, také se tam odehraje nejvíc zajímavostí.

V dospělosti se pak těšíme na přestávky v práci, kdy si konečně dáme kávu či odskočíme za cigáro. Zase se o přestávce dějí zajímavé věci. Přestávky zažíváme v divadle, na opeře či na hokeji dokonce dvě během jednoho představení, na fotbale, ve vztazích, na přednášce ba i v televizi bývaly kdysi poměrně zásadní součástí vysílání. Dnes už jsou dávno roztomilá přestávková koťata nahrazena agresivní neroztomilou reklamou, ale přestávky jsou to vlastně pořád.

Někteří workholici se vůči přestávkám striktně vymezují, prý je ani neznají, nedodržují, protože by je zdržovaly. Od práce, samozřejmě. Že je ale hlavně zdržují od života, si vůbec nepřipouští. Občas se pak stane, že díky vyčerpání skončí v nějakém smluvním zdravotnickém zařízení a pak mají i oni přestávku. Nechtěnou, přesto přestávku.

Někdy mi přestávky také vadí. Ne, že bych proti nim něco měla všeobecně. Naopak. Ve skutečnosti mi přestávky většinou imponují. Přesněji řečeno, baví mě přestávky, které mají smysl. Kdy se nadechnete, naberete sílu a těšíte se na pokračování. Když jde jen o vatu, kdy přestávka natahuje něco, co by bylo dávno lepší ukončit, cítím nad její existencí velkou nelibost. Potíž je samozřejmě ve vnímání. Každý totiž vnímá přestávku jinak a tak je těžké se shodnout, zda tato pauza má smysl či ne. Snad jen přestávky ve škole mají samé bezvýhradné příznivce. I když, kantor, který vyfasoval dozory o velké přestávce, asi k jejím velkým milovníkům patřit nebude. Prostě, je to o úhlu pohledu.

 Já třeba moc nemám ráda přestávky v divadle. Chápu, že herec se mnou asi souhlasit nebude, ale já osobně mám nejradši divadelní hry bez přestávky. Těch ovšem není mnoho, protože přestávka do divadla prostě patří. Kdy jindy má člověk, navlečený do svátečních šatů, vystát nekonečnou frontu na záchod či na okoralý chlebíček než v době mezi dvěma akty zdlouhavé divadelní hry?  Ale abych nebyla nespravedlivá, i přestávky v divadle mají své kouzlo. Korzujete ve foyer, někdy dokonce se sklenkou sektu v ruce, konverzujete, navazujete nové kontakty, okukujete poslední módu, šmírujete herce v zákulisí…. No, kdy jindy něco podobného zažijete?

Vlastně jsou přestávky pro náš život až nečekaně důležité. Ne, že by hlavní dějství nenabízela zásadní životní dramata, ale ta nejvíc pikantní většinou stejně vznikají o přestávkách.

Přitom přestávek v klasickém slova smyslu v podstatě ubývá. Ve školách se hodiny slučují do bloků a na konec se nezvoní, aby se děti nestresovaly, televizní přestávky nahradila všudypřítomná reklama, divadelních her bez přestávky také přibývá a udělat si přestávku v práci je skoro zakázáno, protože to radikálně snižuje její produktivitu. Nemluvě o přestávce na cigaretu, která je na mnoha pracovištích zakázána přímo zákonem. K čemu pak nějakou přestávku?  Jejich mizení ale může být větší problém, než si vůbec myslíme. Jenže se o tom moc nemluví, maximálně snad tak někdy o přestávce mezi debatou o zásadních problémech. Ale asi by se mělo i o přestávkách víc diskutovat. Protože taková dobře využitá přestávka může nejen dodat energii do další práce nebo vztahu, ale někdy dokáže i změnit spoustu zásadních věcí. Přestávka je totiž nezaměnitelný fenomén.

Řekla bych, že je nejvyšší čas vrátit jim jejich primární důležitost, stanovit pravidla jejich využívání i sankce za jejich neexistenci.

Jen se trochu obávám, aby se nám všechno nezvrhlo do jedné velké pauzy, respektive nekonečné přestávky mezi dvěma nechtěnými začátky. Když tak pozoruji současné trendy, určitě to není věc naprosto nemožná. I když, mezi těmi trendy bychom si také měli trochu oddychnout a dopřát si krátkou osvěžující přestávku. Během ní se pak mohu dít vskutku zajímavé věciJ.

A tak si užívejme třeba i té současné přestávky, prázdninovéJ