Vždycky jsem
obdivovala lidi, co všechno dokonale stíhali, všude byli včas, práci
odevzdávali v termínu, všechno měli dokonale zorganizované. Věděli, kde
mají být, kde jsou jejich děti, kdy mají přijít a odejít, kdy je dead line či
klasická uzávěrka.
Sama jsem v tom dost plavala, zejména v mládí.
Zřejmě proto jsem si oblíbila staré řecké přísloví o olivě, která ze sebe
vydává to nejlepší v okamžiku, kdy ji drtí. V přípravě na zkoušky
jsem vynikala nejvíc poslední noc, kdy jsem celá vyčerpaná do sebe sunula
vědomosti, které jsem mohla v poklidu vstřebávat celé zkouškové období,
neřku-li semestr.
Věděla jsem, že čím delší dobu mám na seminární, ba i
diplomovou práci, tím rychleji ji budu dodělávat s vypětím všech sil
krátce před odevzdáním. Na beton jsem už tehdy byla mistr v oboru
prokrastinace, i když to slovo jsme samozřejmě vůbec neznali a patrně bychom si
mysleli, že nám někdo sprostě nadává. Dnes naopak vesele prokrastinuje každý a
ještě je na to hrdý.
Dost jsem se těšila na dobu, až trochu zestárnu, kdy budu
mít konečně ve všem pořádek, budu všechno stíhat a plnit v řádných
termínech. Na oko to tak dnes dokonce mnohdy
vypadá. Zejména rodina si žádá určitou koordinaci, ale bohužel i tady platí
staré známé, že starého psa novým kouskům nenaučíš…
Všeobecně přijímanou
pravdou je, že mnohé ženy dnes fungují jako taxikářky, rozvážejí děti do škol,
na kroužky, za sportem i na dětské párty, které se dnes pořádají už pro tříleté
děti!!
Že prostě zásadní
manažerkou rodiny je ta žena, která automaticky ví, kde a kdy kdo má být. Co se
má stát a kdy se to stane. A většinou tomu tak opravdu je, byť jsou výjimky
(chce se mi napsat čestné), které potvrzují toto pravidlo. Ty, které to tak
mají, neprokrastinují a dokonale zvládají multitasking, pak opravdu lze bez
nadsázky označit jako manažerku rodiny. Mnohem blíž pravdě ale bude fakt, že na
tuto roli si dnes rodiny většinou někoho najímají. Pravda, většinou je to
nějaká paní, ale může to být i schopný muž. Prostě jedinec, který dokáže
dokonale koordinovat funkci rodiny, kde každý má tolik práce, zájmů a aktivit,
že by ty základní prostě nestíhal. Takže plán kdy, kde a kdo bude, kdo koho
vyzvedne, v kolik kdo končí a v kolik kde začíná pak někdo pečlivě
vypracuje, připevní na lednici a rodina podle něho funguje jako podle jízdního
řádu.
Zkoušela jsem se
dobrat tolik žádané schopnosti všechno v pohodě stíhat v termínu a
nikoli na poslední chvíli, ale pořád to nejde. Možná proto pracuji ve školství,
kde mě řídí zvonění a díky němu vím, že prostě teď musím jít!
Když pak vidím, jak
plno dětí dostává poznámky za pozdní příchody, přičemž je pozdě dovezli
nestíhající rodiče, takřka hmatatelně cítím jejich pocit nespravedlnosti. Ale
na druhé straně znám několik žen (a asi tři muže), kteří to dovedou naprosto
dokonale. Stíhají všechno zorganizovat, být všude včas, počítat s náhodou,
pražskou dopravní zácpou a snad i s nečekaným zásahem shůry. Poskytují tak
své rodině dokonalý servis. Ale vzápětí najdu i argument proti, a totiž, že
děti s takovým zázemím nevnímají, že něco musí samy. Proč by se měly
starat o svojí školní brašnu, když to samozřejmě udělá dokonalá maminka? Proč
by, nedej bože, musely třeba uklidit svůj vlastní nepořádek ve třídě, když doma
to za ně také někdo dělá? Nejspíš jim ani nedochází, co se po nich chce a co
vlastně dělají špatně. A proč se na ně učitelka zlobí.
Můžou tedy dokonalé
maminky za rozmazlenost a určitou sociální neschopnost svých ratolestí? To se
zase tak jednoznačně říci nedá.
Copak lze třeba dneska nechat dítě napospas ulici, jako tomu
bylo ještě za našeho dávného dětství…?
Dobrat se
kategorického postoje a tím i naprosto nekritického obdivu k ženám manažerkám
mi prostě nejde. Protože vím, že každá nedokonalost má své klady. Nedovezou mě
do školy včas, musím se postarat sám. Nestrčí mi všechno až pod nos, je to
logicky na mě…
Ale určitá kapka obdivu tam přeci jenom je. Dobře totiž vím,
že sebedisciplína a dokonalé rozvržení jsou spolehlivým základem úspěchu. A prokrastinace se přes veškerou svoji současnou
módnost prostě nevyplácí.
Bývaly doby, kdy se
o ženě jako strážkyni domácího krbu vůbec nepochybovalo. Maminka byla prostě každý den doma a na
všechny čekala s teplým obědem i večeří v dokonale naklizeném domě.
Dneska můžete objevit mezi lidmi takřka všechno, nikoli však spokojenou pokornou
ženu v domácnosti, o teplých večeřích ani nemluvě.
Podle mých zkušeností to ale také skoro nikdo nevyžaduje.
Koho znám, je v jednom kole. Děti, rodiče, prarodiče. Všichni potřebují
nějak zmanažovat svůj pravidelný denní rozvrh. Z principu věci je tou
manažerkou opravdu nejčastěji žena, ale už není stejnou podstatou, že je to
vždy dokonalé. Někdo se dochvilnosti prostě nenaučí, stejně jako nezvládne
plnění úkolů v daném termínu.
Přitom skoro vůbec nezáleží na vzdělání či společenském
postavení. Někdo je prostě manažerem
vlastní rodiny i svého okolí automaticky a přirozeně, jiný se chronicky vleče
ve stínu prokrastinace
a jediné, co ví, že lepší už to nebude.
Už mě také napadlo, jestli nejde o další z řádky nových
civilizačních chorob. Třeba je na neschopnost stíhat věci včas nějaký lék? Vlastně se to v dnešní přemedikazované
době tak trochu nabízí.
Jenomže, a v tom je právě ta potíž, převážně dosud
fungujeme na principu nápodoby. Nebo jinak, sofistikovanou latinou: exempla
trahunt.
Když si to pak porovnáme, dojdeme ke klasickému poznání: jakým
způsobem vedeme svoje vlastní děti, tak většinou oni povedou ty své. Tedy jinými slovy, pokud je nenaučíme určitému
řádu, disciplíně či schopnosti organizovat, moc jim ten jejich život
v tomto směru neusnadníme.
Když ale každé ráno zapisuji do třídnice pozdní příchod
z důvodu, že maminka se zasekla v koupelně, potažmo v dopravní
zácpě, moc nadějně to nevidím. A protože
náprava má začínat před vlastním prahem, měla bych asi aktivně začít
s likvidací vlastní prokrastinace. A jít alespoň opravit ty písemky
z počátku dubnaJ.
A pak včas dojet pro děti, uvařit a udělat s nimi úkoly: uf, snáz se to
napíše, než zrealizujeJ.
Být dobrou manažerkou rodiny prostě není vůbec snadné
Žádné komentáře:
Okomentovat