Cesta na východ

Prázdninová cesta do Pobaltí, tedy směrem na východ, byla neobvyklá v mnoha směrech. Nejvíc v tom  východním směru, pro mě. Uvědomila jsem si, jak moc jsem od revoluce změnila cestovní vnímání. Země, které jsem kdysi vnímala s úžasem, touhou a jako nedostižné, tedy země západní, se staly naprosto běžnou záležitostí. Jedeme do Rakouska, a nic. Do Francie, taktéž nic. Sice tam jedeme rádi, líbí se nám to, ale je to běžné. Nic nového pod sluncem. Vím, co na cestě a v místě pobytu čekat. Jak se chovat, co a kde nakupovat. Prostě klasika. Ne tak východ. Jaké to tam bude? Nakoupíme tam jídlo, na které jsme zvyklí? Neumřeme tam hladyJ? Jak budeme bydlet? Samozřejmě, jde o otázky s lehkou nadsázkou, přesto určité napětí a zvědavost před cestou zavládly. A to jsme nejeli do žádné divočiny, na to není můj konzervativní cestovatelský duch stavěný. Ale jeli jsme na východ, což už po těch letech vnímám jako exotiku a něco neobvyklého. Hodnoty se prostě během historických cyklů měníJ. A nebylo to žádné: na východ od rájeJ. V podstatě šlo o „ráj“ samotný, bylo to naprosto odlišné, od toho, co znám. A bylo to úžasné, dobrodružné a skvělé. Lidé milí, vstřícní, ceny nízké. Žádní teroristé, klidná dovolenáJ. Asi pojedeme na východ častěji (byť samozřejmě sladkou Francii a odpočinkové Řecko ze seznamu vyškrtnout nechciJ)
A fotodokumentace bude následovat v příštích dnech.