Máme ji nedaleko Tak tam vlastně ani nechodíme. Klasický
paradox cestování a turistiky. Co máme u nosu, to nenavštěvujeme. Raději se za
turistickými atrakcemi trmácíme přes půl republiky, ba i přes půl země, a co je
doma, to se jaksi nepočítá. A tak to pomalu napravujeme. Třeba návštěva Bílkovy
vily se dá propojit s návštěvou mého nakladatele, který sídlí o kousíček
dál. Tedy příjemné s užitečným. A že si to František Bílek uměl krásně
postavit. Nádherné místo, byť tehdy tam musel být i božský klid, což už bohužel
dnešní provoz nenabízí. A krásně si to postavil. Hned bych tam bydlela i nyní.
Leč, jsem druhá v pořadí, první tam bydlí Galerie hlavního města Prahy,
která zde vystavuje sochy Františka Bílka. Krásné. Celé to má atmosféru, ducha, úplně jsem se přenesla
o těch sto let zpátky, kdy zde podivínský mistr s rodinou bydlel. A nedá mi to v tomto kontextu
nepřipomenout naše Hovory, které jednou hostily pana Martina Krummholze a jeho
skvělou přednášku o Františkovi Bílkovi. Kdo jste tenkrát byl, víte, že to bylo
úžasné povídání. A v prostorách této vily se všechno vrací, umocňuje a
fixuje. Krásný umělecký zážitek. Až pojedete na Hrad, stavte se. Určitě to
stojí za to. Pro milovníky soch a umění dvakrát tolik. Ale na své si přijdou
všichni, protože vila a atmosféra v ní je úchvatná.
Žádné komentáře:
Okomentovat