sobota 30. dubna 2016

Věčně mladý

   Módním poradcům se to řekne, udržujte se v kondici a s mladou vizáží. Jde o současný trend, všichni musí být věčně mladí. Jenomže přírodu trvale nepřemůžeš. Lze ji na čas obelhat, oblafnout, přeprat či zatlačit někam do kouta, kde si ji chvíli prostě nebudeš všímat. Pak najednou přijde okamžik, kdy pravda zvítězí. Nebo minimálně začne vítězit. Odhalovat prvky, které k mládí tak úplně nepatří, bude čím dál snadnější: šedivé vlasy, vrásky kolem očí, třesoucí se ruce, bolesti celého těla. Zná to každý, kdo pronikl přes hranici zralosti, které se dnes eufemisticky říká nejlepší věk.
 Média navíc o pokročilém věku hovoří tak trochu jako o prašivině, takže není divu, že někteří mají problém nahlas sdělit datum svého narození. A to i přes to, že moudré knihy nám tlučou do hlavy, že věk je vlastně jenom číslo a nic neznamená.  Naopak, znamená.  Diskvalifikaci na mnoha různých životních polích: v práci, ve vztazích, v oblékání, názorech ba dokonce i v adrenalinových zážitcích.
Pokud se dočtete něco pozitivního, pak je to většinou prezentováno jako extrém hodný záznamu do knihy rekordů, kam se zaznamenávají různé anomálie. Nic přirozeného to v tomto úhlu pohledu není.
Odborníci samozřejmě radí, jak se s postupujícím věkem vyrovnat, ale většinou bývá v jejich moudrech skrytý podtext jakési lítosti. Ono jim starých lidí většinou doopravdy je líto.
Nenavštěvuji zatím domovy seniorů, abych vypátrala jejich skutečné pocity, spíš se zajímám o ono stáří nestáří, kdy se stylizujeme do mladých diblíků, přestože máme na krku víc než pět křížků. Kdy muži chytají novou mízu a zakládají nové rodiny, ve kterých vyrůstají děti s tatínkem a dědečkem v jedné osobě. Je to takové dva v jednom.
O to jsou ženy ochuzeny, moc padesátiletých rodiček neznám, ale ony zase vítězí v boji s vráskami, šedinami a módními trendy. Pravda, vzadu lyceum, vpředu muzeum, jak o tom hovořila ještě moje babička, dnes už tolik nepotkáte, naopak, řada atraktivních padesátek vypadá fakt dobře. Ba i šedesátky ani zdaleka nepřipomínají babičku Boženy Němcové. Vlastě ani sedmdesátky. Jestliže se udržují, pracují na sobě, nesedí doma a jsou aktivní. Přitom ale stejně vždycky přijde okamžik, těžko postižitelný, kdy to najednou přijde. Stáří. Člověk se jakoby scvrkne, vrásky vystoupí, tváře propadnou, klouby povolí… Přesto i toto může být krásné, pokud to nějak přijmeme.
Dneska je už naprosto jasné, že populace stárne. Tedy říkají to naše statistiky, které umí spočítat, že na jednu maminku připadne jedno a čtvrt dítěte, což vede k statistickému výsledku, že bude víc penzistů než výdělečně činných mladých atraktivních lidí. Musí se proto všichni snažit, aby do kategorie "mladý" patřili co nejdéle. Nevím, jak moc je možné tuto fázi prodlužovat, když jen během jedné generace se to posunulo minimálně o dvacet let. Čeká nás tedy doba osmdesátiletých otců a zamilovaných devadesátek, které hledají svoje další místo v životě, protože tady budou ještě minimálně dvě dekády? Posune se třeba i mateřství k padesátiletým prvorodičkám a šedesátiletým šmrncovním matkám, které vedou dítě do první třídy a pak odfrčí do práce? Pokud mám věřit různým módním magazínům, je podobná vize docela dobře možná. Ráda bych se něčeho podobného dožila, ale ve zdraví a v pohodě. Klidně i se šedivými vlasy a mnoha vráskami, ale soběstačná a bez megalomanské sbírky léků
Je třeba k tomu mít štěstí. Genetické předpoklady a vytrvalost. Nedávno jsem prohlížela staré fotografie. Někteří lidé tam vypadali stejně ve třiceti jako v padesáti. Mnohdy staře. Ale i tam byly výjimky, jiskra v očích a šmrnc znatelný i přes propast času na zažloutlé fotce.   Stačí, když to prostě v sobě máte.  Jestli ale dobře rozumím trendům současnosti, musí se to udržet co nejdéle. Mladý by měl být člověk prostě navždy a stáří by vůbec neměl brát na vědomí.
To se mi ovšem trochu příčí. Mezigenerační vztahy by se tím úplně zničily. Přitom je třeba častým pravidlem, že vnoučata nacházejí souznění právě u babičky s dědou.  A kdyby byli věčně mladí, něco by prostě z našich vztahů vyprchalo.
Jednou to ale asi nastane, protože jak se jednou něco stane módním trendem, je velmi těžké proti tomu bojovat. Můžete se samozřejmě stát osamělým válečníkem a jít proti proudu, ale celkově to bude jinak. V úvodu zmíněných módních magazínech jsem se také dozvěděla, že stará duše dělá dědky už z třicátníků nebo z podobně naladěných dvacítek. 

To je prostě stará známá pravda, jen přetavená do dnešních podmínek, kdy je in být věčně mladý. Ale už Emília Marty s tím měla problém, tak nevím. Uvidíme. Teď ale musím běžet na kosmetiku a k holiči!

Žádné komentáře:

Okomentovat