Šedesátnice

Tak jsem úspěšně završila šedesátku. Ne sice věkem, byť i to se asi někdy (brzyJ) stane, ale počtem odběrů krve. Takové malé jubileum. Poklábosila jsem si během něho se sestřičkou, krom jiného i o tom, jak se kupříkladu technika za ta léta změnila. Odběry tehdy a teď to je opravdu nebetyčný rozdíl. Mám-li být úplně stoprocentně přesná, něco se tedy změnilo diametrálně. Něco zase vůbecL. Jediné, co zůstává jako konstanta, že vše záleží na lidech a jejich přístupu k dárcům. Zažila jsem nevrlé a nešikovné sestřičky, nenaladěnou paní doktorku či nabručenou ženu u administrativy. Pak může být technika i prostředí v naprostém souladu a stejně odcházíte s pachutí a představou, že už nikdy více. Ono to pak ale nějak vyšumí a vy to zkusíte znova. A narazíte na vlídnost, která vše předchozí v podstatě eliminuje.

 Chodím už léta na Karlovo náměstí a musím konstatovat, že v poslední době se setkávám jen s vlídností. A šikovnými sestřičkami. Neodnáším si žádné modřiny z nepovedeného vpichu ani trauma z nějaké hrubosti. Naopak. A jelikož tomu již bylo po šedesáté, mohu posoudit i tu techniku, která jde dopředu opravdu mílovými kroky.

 I když ve finále, šikovné ruce sestřiček to stejně nenahradí. A tak jsem za to Karlovo náměstí ráda. A s chutí s nimi vstoupím do další desítky.