Studentem ve Finsku

Soudě podle oficiálních statistik, patří Češi k zápecníkům, kteří houfně necestují ani za prací ani za vzděláním, rádi sedí doma a bojí se všech změn. Skutečnost je samozřejmě poněkud odlišná, čímž mohu být statistici zaskočeni, což ale nemění nic na faktu, že minimálně za studiem se mladí lidé vydávají často a rádi. A mnohdy i velmi daleko. Poměrně často potkávám nadšené absolventy pobytu v Austrálii, na Novém Zélandu, kdesi v zapadlých oblastech Ameriky či neznámých asijských, ba i afrických zemích. Na otázku, jak se jim v cizině líbilo, odpovídají většinou nadšeně, že skvěle, protože poznali jinou kulturu, byli zodpovědní sami za sebe a samozřejmě dokonale se naučili jazyk. K praktickému využití.

„Byl to nejlepší rok mého života,“ říkají a svým nadšením snadno strhnou své okolí. Vysvětlují, jak moc je to posunulo dopředu a zdaleka tím nemyslí jen jazykové schopnosti.

„Když celý rok žijete v nové rodině, osamostatníte se, získáte jiný pohled na problémy, potkáte řadu nových lidí, uzavřete nová přátelství.“

Je zjevné, že chrlí samá pozitiva, zvlášť když jde o netradiční zemi a dokonalou symbiózu s hostitelskou rodinou.

   Pustit se do podobného dobrodružství přitom není úplně jednoduché. V první řadě vám musí vyjít vstříc škola, kam se chcete po skončení pobytu vrátit. Většinou se jedná o rozdílové zkoušky, které logicky vyžadují velkou námahu. Naučit se všechno sám, ať už v předstihu či ex post, rozhodně není procházka růžovým sadem. Dále rodiče musí mít k dispozici nemalou finanční částku, která celý roční pobyt pokryje. Důležitou roli hraje i ochota opustit na celý rok zajeté koleje, přátele i rodinné pohodlí „mama hotelu.“ A určitě i chvilková nejistota, kdy není úplně jasné, kam vás zprostředkující agentura přidělí. Zda do města či někam do vesnice nebo na americkou samotu, kde jediným spojením se světem je místní konzum a připojení na internet.

Uvědomila jsem si to při vyprávění studentů, kteří obdobný pobyt absolvovali. Když totiž střední  škola  tyto výjezdové aktivity podporuje, není problém vytvořit individuální vzdělávací plán či připravit rozdílové zkoušky, takže finální rozhodnutí zda vyjet či ne je opravdu jen na studentech a jejich rodinách, jde o vzájemnou kooperaci, která ve finále obohatí obě strany.

Slyšela jsem vyprávění chlapce, který prožil rok ve Finsku. Ve vesničce za polárním kruhem. S pěti hostitelskými sourozenci. Vrátil se s dokonalou finštinou, zlepšenou angličtinou, obohacený o poznání jiné kultury a životního stylu. Být rok studentem ve Finsku byl v jeho podání báječný zážitek. Myslím, že i zájem jeho spolužáků o vyprávění a zážitky byl opravdový a nefalšovaný.  

Další zkušenosti, byť s drobnými odlišnostmi, prezentoval chlapec, který byl rok v USA, i děvče, které si přivezlo neopakovatelné dojmy z Nového Zélandu. Všichni bez rozdílu mluví o určitém kulturním šoku i o hození doprostřed rybníka, kde se naučili dokonale plavat.

Zpět do českých lavic se vrátili lidé vyspělejší, rozumnější, ale i sebevědomější a vlastně i moudřejší. Protože už Komenský věděl, že studium má vrcholit či být protkáno velkou zahraniční vzdělávací cestou,která vám za několik měsíců mnohdy dá víc, než dlouhá léta ve školní lavici.

Při debatách s absolventy podobných pobytu jsem logicky měla pocit, že mluvím s dospělými lidmi. Ve skutečnosti si samozřejmě své studentské charisma zachovali, jen byli o mnoho věcí obohaceni.

   Chtělo by se mi vrátit do mladých let a podobnou cestu absolvovat také, protože to je nejlepší praxe, jakou si člověk může do života odnést.

   Zjistila jsem ale také, že ne na všech školách se podobná aktivita potká s pochopením, a děti pak buď nevycestují, nebo raději změní vzdělávací ústav. Musela jsem vypadat dost udiveně, protože mi nepravděpodobný fakt opakovali několikrát za sebou.

Napadlo mě, k čemu takové komplikace slouží? A proč to někomu stojí za to? Nejspíš proto, aby měli statistici odkud čerpat svá data o českém zápecnictví. Abychom měli ve statistikách stoprocentní docházku a maximální úspěšnost při našich státních maturitách. Nebo abychom měli pocit, že o něčem prostě rozhodujeme my, a když se postavíme proti, tak to dítě nikam nevycestuje….

Přitom ti, kteří situaci nejvíc komplikují, patrně mají nějaký relevantní důvod. Jen je těžké ho odhalit a dopátrat se jeho zdrojů. Pravda, české školství poskytuje pro určitou frustraci mnohem větší prostor než jiné neziskové obory, což je ale problém k řešení pro někoho jiného. My tady můžeme jen konstatovat, že výjezdy středoškolských studentů na roční zahraniční výměnný pobyt přinášejí taková celková pozitiva, že by ti, kteří je svým studentům znemožňují, měli být nějak potrestáni. Minimálně tím, že nebudou zahrnování do statistik:-)

Mimochodem, naše gymnázium podobné výjezdy podporuje velmi aktivně