Den, kdy jsem se naučil žít

Mám ráda spisovatele Laurenta Gounella, byť jsou jeho knihy plné frází, které všichni známe, leč žít podle nich neumíme. Jenže on to většinou umí tak hezky podat, navíc jeho knihy mají takové hezky manipulativní názvy, ať je to Filozof, který nebyl moudrý či Muž, který chtěl být šťastný. Četla jsem je, je to prostě známé psychologično, které vypadá tak hezky na papíře a tak těžko (nebo minimálně hůře) se realizuje. Přesto mě ty jeho knihy baví. Navíc jeho první kniha, Bůh chodí po větě vždycky inkognito, má takové zajímavé konotace s jednou mojí knihou, která sice bohužel stále leží u nakladatele, ale pořád věřím, že světlo světa spatří. Tehdy jsem dlouze vymýšlela originální název a pak mě napadlo, dle mého naprosto neotřelé:Když je bůh inkognito. Chvíli jsem byla sama se sebou spokojená, jak umím být netradiční. Pak jdu do knihkupectví a první, co vidím, je, že Bůh chodí po světě vždy inkognito…To tedy byla sprcha. Možná proto kniha stále dřímá u nakladateleJ Ovšem ani to mi nezabránilo pustit se do příběhu s dalším chytlavým názvem, Den, kdy jsem se naučil žít. To by asi chtěl umět každý, i když nepopírám, že znám lidi, kteří to umí opravdu náramně. Tento příběh se odvíjí od myšlenky, že hlavnímu hrdinovi cikánka vyvěští z ruky, že brzy zemře. To mu logicky převrátí život naruby a on najednou začne dbát na všechno, co dosud zanedbával, vnímat svět kolem sebe, svoje blízké, své pocity…Přestane trávit život jen v práci a začne žít okamžikem. Co bude, je nezajímavé, důležité je tady a teď…Nu, kdo z nás už to přinejmenším stokrát neslyšel? Jsou okamžiky, kdy si tyto pravdy připomínáme silněji a kdy zase na ně, s prominutím, kašleme. Ale kniha je to docela zajímavá, když se člověk probere spoustou balastu a patosu, může si v tom to svoje najít. Je to takový příběh, na neděli ke kávě a bábovce jako dělaný.