Voda kam se podíváš

Soudě podle mého častého pohledu na strop v panické hrůze zda zase neprosakuje, úspěšně si pěstuji další fobii, která je přímo úměrná síle tajícího sněhu. Mokrá realita ovšem není jen mojí doménou. Poměrně hodně lidí mi sdělilo, že mají se sněhem a vodou v bytě podobné zkušenosti. S jednou jsem se bohužel setkala osobně i dnes v práci. Na formální otázku, co je nového, jsem se doslechla obligátní, ani se neptejte. Dle přízvuku jsem ovšem pochopila, že věta má zcela jiný význam, než je jí běžně přisuzován. Něco se děje. „Snad ani nechoďte k sobě do kabinetu,“ řekl mi školník a vysvětlil tající realitu. „Sníh taje přímo nad vaším stolem.“
Bylo zjevné, že si s nastalou situací už pomalu neví rady, zvlášť když od včerejšího večera odklízel sníh na chodníku, aby mu nakonec prosákl úplně jinou cestou. Kabinet plaval, páchnul nastupující plísní a kolegyně se hystericky hroutila. Byla přesvědčená, že statika budovy nevydrží. Když jí fyzikářka vysvětlila, že ano, podlehla dojmu, že bakterie plísně se usadily přímo v jejích plících. Celé dopoledne nás v tom hlasitě utvrzovala. Skoro stejná pohroma jako potopa.
Zbavit se tajícího sněhu vůbec není jednoduché. Nejen na chodnících, kde se o to klasicky nikdo nestará, ale i na střechách. Uvědomila jsem si to nad lavinou, spadnuvší těsně vedle mě. Klika. Měla jsem pocit, že jsem se znovu narodila. Ve skutečnosti jsem ale byla svědkem reality Prahy dnešních dní. Rampouchy ovládly už beztak neschůdné chodníky, na kterých se sice objevily varovné nápisy, ale to bylo vše. O úklid se nikdo nepokusil. Vyjma naší školy, kde všichni odmítali výuku pod deštníky a žádali nějakou akci. Byla proto na netu vyhledána firma, která posléze i dorazila. Dva maníci vyběhli na naši zasněženou střechu, kde vesele zametali. Bez ohledu na to, zda někdo jde kolem, takže pozdě chodící děti se rázem prodíraly do školy s nasazením vlastního života. To ovšem firmu nezajímalo, ona je tu od odklízení sněhu. Zametli ho (podotýkám, že naše školní střecha je rovná jako hřiště, asi dva metry nad zemí, takže nic moc adrenalinového), shrábli deset tisíc a okapy jsou zamrzlé dál. Na to prý nemají kompetence. Takže tání pokračuje a je třeba hledat jinou firmu. Na led.
Napadlo mě, proč jsem se já, hlupák, vůbec učila? Mohla jsem být za vodou. Nějak si nedovedu představit, že bych za hodinu doučování žádala 900 Kč za hodinu. Docela slušný job, ne? Nebo proč nemohl střechu za podobnou částku zamést třeba školník? Nejspíš proto, že by to nezametl odborně. Abychom na vše měli papír, přijela firma a zametala. Nebo abychom mohli říkat, že jsme kalamitu řešili na úrovni. Přitom v kabinetě nám pořád prší (kape už se říci nedá), kupodivu to nikomu nevadí (tedy kromě mě). Voda doma i v práci, to už je trochu moc. Asi to ale patří ke koloritu současnosti. Nebo jsme natolik otupěli, že nikdo nečeká v zimě sníh? Možná bychom měli vzít přírodu znovu na vědomí. Ačkoli, třeba by současná situace mohla sloužit jako varování. Pro koho? Pro každého, kdo má co do činění s veřejným prostorem (tj. pro nás všechny). Kdyby si každý zametl před vlastním prahem, potažmo na vlastní střeše, nemuselo by k podobným excesům vůbec docházet. Jenže když on každý čeká, až to zmizí. Proto teď projít Prahou vedlejších uliček je věc takřka nemožná.
Jediná poctivá odpověď na otázky po příčinách současné situace totiž zní, že někdo neplní své povinnosti (kdo, to už si doplňme sami). Já jen doufám, že vodní rodeo, které jsem v posledních dnech zažila, je u konce. Protože vodní Odnikud nikam, to fakt nezvládám. A ten sníh už mě vážně deptá. Myslím, že zima ukázala,co umí a stačilo:-)