Sexy

 Proč mám ráda televizní soutěž Na lovu? 

Protože dělá vědomosti sexy. Je to oblíbený trend dneška, být sexy, a tam tuto přitažlivost podtrhují vědomosti. A ještě v přímém přenosu ukazují, že chytrá hlava není trapná.

Není to moje myšlenka, to zaznělo na nějakém fóru, zaujalo mě to. Snažím se o tom přesvědčit i děti, že mít něco v hlavě je v podstatě sexy, že to není o tom, že jste šprt nebo že máte encyklopedické znalosti, což je dneska v některých kruzích skoro nadávka:

"Máš encyklopedické znalosti, trapné"! 

Ale bez encyklopedických znalostí se nikam neposunu. Ani s tou mantrou současnosti, že si všechno najdu. 

To si samozřejmě najdu, jen když ale vím, je to hledání smysluplné, má cíl.

Takže mít vědomosti je tady in. 

„Na lovu“ má navíc tu drzost být rychlé, napínavé a ještě ukázat, že ten, kdo něco ví, není šprt, ale lovec. 

A proto mám tuto soutěž ráda. 

Vlastně i proto, je to pro mě její přidaná hodnota, protože soutěže mám obecně ráda. Baví mě, soutěže, kvízy, hádanky, jsem v tomto směru soutěživá. 

Tahle hra na lovce je navíc akční, rychlá, dramatická i náročná, má schopnost zaujmout 

i děti, svým tempem i energií, takže by mohla být takovou první vlaštovkou. 

Vlaštovkou toho, že něco vědět není trapné a mít vědomosti neznamená, že jste nějaký šprt nebo dokonce outsider. 

Bohužel, jedna vlaštovka, jak známo, jaro nedělá. Ale zase lepší něco než-li nic.

Koncil v Kostnici

 Soud s Janem Husem se u nás spojuje s červencem, kdy došlo k upálení Jana Husa. 

Na hranici. 

Někteří studenti mě zaskočili svým viděním situace, mysleli si, že šlo o státní hranici. Jako že Husa upálili někde na hranici mezi dvěma státy.

 Neznali totiž pojem hranice dříví. 

Nu, zřejmě generační rozdíly...?

Nebo také první výsledky umělé inteligence. 

Nicméně, dnes jde jen o onen koncil, ne o hranici, na které se upalovalo. 

 Církevní koncil v Kostnici totiž započal právě pátého listopadu 1414. 

A trval až do roku 1418, takže epizoda s Janem Husem v létě 1415 byla jen takovou vedlejší jednací linkou. 

Koncil byl svolán na přání Zikmunda Lucemburského. Chtěl tím ukončit papežské schizma. Také bylo potřeba vyřešit některé nejasnosti kolem církevních svátostí a vůbec reformovat tehdejší církev.

Krom toho tam ale také stihli upálit dva velké Čechy, kteří měli ostrý jazyk. Kromě již zmíněného a slavného Jana Husa tady upálili i jeho přítele Jeronýma Pražského.

Hlavním cílem koncilu ale bylo rozhodnout, kde ze tří papežů je ten opravdový. To už ale dneska nikdo neví. V povědomí, tedy v tom českém, zůstalo jen dění kolem Jana Husa. I na toho Jeronýma Pražského už jsme zapomněli. 

Tak to dneska připomínáme. Jednání koncilu kostnického...

Lze ho brát i tak, že se dobrá myšlenka často zvrhne. Vyřešit trojpapežství je jistě chvályhodný cíl. Však také jeden z papežů, aby nemusel abdikovat, tak zdrhnul. Leč před Zikmundem se špatně utíká, ten ho nejen dostihl, ale i nechal uvěznit. Ve stejném vězení jako byl zavřený Jan Hus. Jen ho ve finále neupálili. 

V tom měl Jan Hus prostě smůlu.

Není listopad jako listopad

 Ač se jedenáctý měsíc v kalendáři pravidelně opakuje, tak ne všechny listopady jsou stejné. Některé projdeme bez většího povšimnutí, jen s deštníkem a čepicí, jiné se do paměti vryjí tak hluboko, že se o nich mluví i po desetiletích.

Když se dnes řekne listopad, většina lidí sáhne po jediném datu, sedmnáctém. A má samozřejmě pravdu, jedno datum, dva různé roky, ale společné téma, odvaha a odpor vůči nesvobodě. 

Jenže listopad má v kapse celou hromádku trumfů. Je to měsíc, který má slabost pro velké zvraty, epochální objevy a chvíle, kdy se historie nadechne a změní směr. 

Kupříkladu prvního listopadu roku 1755 otřáslo Lisabonem již zmiňované zemětřesení. 

A bylo tak silné, že se otřásla i evropská filozofie. Lidé začali přemýšlet, proč se dějí katastrofy, a Voltaire si z toho udělal celoživotní téma.

 O více než století později, 24. listopadu 1859, vydal Darwin knihu O původu druhů a svět už nikdy nebyl stejný. 

O pár let dřív byste za tvrzení, že se lidé vyvinuli z opic, dostali po hlavě Biblí. 

Po Darwinovi jste byli spíš zataženi do debaty, která nedošla svého naplnění do dnešních dní.

   A pak jsou tu listopady válečné. 

Jedenáctého listopadu 1918 umlkla děla první světové války. Ten den si dnes připomínají veteráni označení červenými vlčími máky, pro připomenutí všech nesmyslných válečných konfliktů. 

Tehdy to ale pro vojáky byl hlavně den, kdy poprvé po čtyřech letech slyšeli ticho.

Revoluce v Rusku se sice maskuje jako říjnová, ale v listopadu přepsala dějiny a ukázala, že svět není nikdy tak stabilní, jak se zdá.

Během tohoto měsíce se také narodil Winston Churchill.

 Kdyby tehdy věděl, že ho jednou budou připomínat i kvůli citátům a bonmotům víc, než kvůli politickým rozhodnutím, určitě by si z toho udělal humorný tweet.

   Listopad s sebou nese i mořskou příchuť. 

Magalhães 28. listopadu 1520 proplul úžinou, kterou si mohl s jistým sebevědomím pojmenovat po sobě. Kdyby to bylo dnes, poslal by do světa selfie a na sociální sítě přidal #MagellanFirst.

   A mezi tím vším nesmíme zapomenout na svatořečení Anežky České 12. listopadu. Jako připomenutí ctnosti a síly jednotlivce. Silné ženy, která se prosadila už v patriarchálním středověku. 

Pak  svatý Martin a jeho husa. On se stal symbolem listopadových oslav, vína, pohody a dobrého jídla. Ona takovou nechtěnou obětí.

Je toho zjevně víc než dost, protože toto je jen takové stručné listopadové shrnutí.

Ale až  budete svými osobními listopadovými dny  procházet s deštníkem a šálkem čaje, vzpomeňte si, že tento měsíc není jen šedý. Listopad tancuje, žongluje dějinami, šibalsky mává vlajkou a my máme štěstí, že jsme u toho, abychom to všechno sledoval. Se smíchem, s úžasem a někdy i s kouskem obětované svatomartinské husy na talíři. 

A třeba i ten váš letošní listopad – kdo ví – skončí jednou taky v učebnici.

Psáno pro Listy Prahy 1

 

 

Po Dušičkách

 Nedělní tradiční návštěvy hřbitovů jsou za námi. 

Hřbitovní tour.

  Dušičkový víkend má svou specifikou dopravní zvláštnost, do terénu vyrazí i sváteční jezdci, kteří celý rok nechávají volant odpočívat, ale teď, vyzbrojeni kytičkou chryzantém 

a svíčkou v tašce, vyrážejí na cesty. 

Někdy dokonce i na velmi dlouhé cestování.

   Národ se totiž často přesouvá z jednoho konce republiky na druhý, jednou za rok chce skoro každý navštívit zemřelou tetičku, pradědečka nebo vzdáleného strýce z druhého konce země. 

Někteří se vypravují až ze Slovenska. Slováci se tak navíc letos mohou po českých chodnících projít i větší rychlostí, než jim doma nařizuje zákon:-). 

Pro mnohé je vzpomínkový výlet po hrobech předků tradice, pro někoho povinnost, pro jiné svatý rituál.

   Silnice se prostě v tyto dny mění v jakési svaté procesí na čtyřech kolech. V kolonách se potkávají všechny generace řidičského umu, od těch, kteří dávají blinkr ještě před tím, než je křižovatka vidět, po ty, co blinkr nepoužili ani v autoškole. 

A mezi nimi, v mezerách mezi auty, se tísní ti, kteří by to nejraději vše obešli pěšky, ale okolnosti jim to nedovolí.

  Sváteční jezdci se šinou rychlostí šneka i po dálnici, někteří tam najíždějí i z opačné strany. Zběsilci se pak vztekle snaží mezi nimi prokličkovat a dostat se do cíle alespoň o pět minut dříve než avizuje navigace. 

Ti klidní (nebo naopak ti, co na to nemají nervy)  raději volí hromadnou dopravu.  

Na hřbitovech pak nastává tichá, skoro orchestrální souhra, souzvuk rozsvěcovaných zápalek, šustění kytic ve fólii a tichých povzdechů : 

„To to uteklo, už je to zase rok“. 

  Mezi hroby se proplétají spřízněné rodiny, které se viděly naposledy právě tady, při loňském dušičkovém nájezdu. 

To je ale náhodička, kde se tu berete? Rádi vás vidíme...

Vzpomíná se, hodnotí se sousedův nový náhrobek a letmo se počítá, kolik svíček má náš hrob oproti vedlejšímu.

   Je to doba narvaných hřbitovů a hřbitovních parkovišť, které se stávají rájem zlodějů. Vydělávají i prodejci květin a vzpomínkových věnečků, které stojí třikrát tolik, než v jiné části roku. Prostě i Dušičky mají svou ekonomickou stránku. 

  Ale když se večer vracíme domů, unavení, vyčerpaní, tak většinou s pocitem, že jsme splnili rodinnou povinnost. A že navíc po nás zůstává na hřbitově i světelná mapa vzpomínek. 

Vzpomněli jsem si. 

Tak za rok znovu...

Vzpomínání

 Vzpomínáte rádi? 

Asi jak kdo, jak na co a na koho....

Listopad se ale na důvody moc neptá. Prostě nás ke vzpomínkám donutí, ať chceme, nebo ne. 

Má to v popisu práce.

Začínáme hned druhého, na Dušičky. 

Tedy dneska. Hromadně vyrážíme na hřbitovy, v kapse zápalky, v hlavě vzpomínky plné příběhů.

Třeba o ten babičce, která pekla nejlepší koláče na světě, nebo o dědovi, který tvrdil, že jeho vojenské historky jsou stoprocentně pravdivé.

Myslíme na ty nejbližší, co už s námi nejsou, ale i na ty vzdálenější příbuzné a kamarády. 

Často nás napadá i ono klasické, kdybychom si víc povídali, víc se vídali... 

  Vzpomínky jsou v listopadu automaticky nastartované, jako to tehdy s nimi bylo, co jsme zažili, prožili…? 

Vzpomínáme prostě asi v listopadu víc než jindy. A nejen na ty naše nejbližší. Sotva totiž vítr sfoukne dušičkové svíčky, přichází další vzpomínkové listopadové zastavení.

11. listopadu vzpomínáme na ty, kteří se nevrátili z válečných front, nepřežili válečné útrapy. Kdysi to platilo jen na Velkou válku, dnes si připomínáme všechny válečné veterány, i z těch moderních válek, o kterých jsme si kdysi naivně mysleli, že už nepřijdou. 

 O týden později, 17. listopadu, vzpomínáme zase na ty, kteří měli odvahu říct nahlas, že chtějí změnu. Je to den, kdy si připomínáme, že, svoboda není samozřejmost. 

Někteří si ten den zapálí svíčku, jiní si pustí archivní záběry, někdo vytáhne lahev sektu. 

A vzpomínáme, jaké to bylo...

  Pravda, jsou i tací, co vzpomínají na den, kdy se recitovalo, že rudou barvou dneska září, sedmička v mém kalendáři. Nostalgicky si tak vybavují lampiony na počest VŘSR...Tak proti gustu žádný dišputát, řekla by moje babička, ale já se tyhle vzpomínky naopak snažím vytěsnit.

Nu ale, jak jsem řekla, listopad nutí ke vzpomínkám. Všechny.

   Každá z těchto vzpomínek má jinou barvu, některá je černobílá a zažloutlá časem, jiná stále ostrá a barevná, až se divíme, že je to už tolik let. Jsou tedy bohužel i ony rudé vzpomínky, které snad ale dokážou časem úplně vyblednout. 

   Listopad je prostě v tomhle jako staré fotoalbum, některé stránky otáčíme opatrně, abychom je neroztrhli, jiné obracíme rychle, protože to bolí. A pár jich radši přeskočíme, protože jsme tam zrovna měli šílenou trvalou a svetr po tetičce. 

Ale v podstatě, ať chceme, nebo ne, čteme všechny.

Možná proto se v listopadu tolik hodí čaj a deka, ani ne tak kvůli zimě, tak je pořád ještě v nedohlednu, ale protože se při vzpomínání člověk snadno zachumlá nejen do textilu, ale i do vlastních myšlenek.

Takže čaj, svíčka, album, za oknem padající listí…

Užijme si nostalgického a pohodového listopadového vzpomínání.

Zemětřesení

 1.11. 1775 se třásla země v Portugalsku. 

Dnes je to tedy kulatých  250 let od ničivého zemětřesení v portugalském hlavní městě.

 Zaujalo mě to v nějakém televizním dokumentu, jaká to byla tehdy fatální zkáza. Co všechno to způsobilo, jak se s tím vyrovnávali...

Dnešní Lisabon je vlastně v podstatě úplně nové město, protože tehdejší zemětřesení bylo natolik fatální a ničivé, že smetlo celé město.

Středověká podoba města je tedy jeho rekonstrukcí.

 Ale docela vydařenou a povedenou, řekla bych...

Jeden by neřekl, že to město tu není odjakživa.

Přesto ho tehdejší zemětřesení vymazalo z povrchu zemského. 

   Když se říká, že všechno zlé je pro něco dobré, tak dobré na tomhle destruktivním zemětřesení bylo asi to, že položilo základy moderní seismologie. Od té doby se začala ta zemětřesení víc studovat a zkoumat, aby se vědělo proč a také jak se bránit. 

Sice to pořádně nevíme dodnes, ale je to asi lepší než tehdy.

Ale proč bylo to tehdejší strašlivé zemětřesení tak obří, to se vlastně navzdory zkoumání úplně přesně neví dodnes. 

A tenkrát to nevěděli vůbec. 

 Možná i proto tehdy na pořadu dne, respektive na pořadu tehdejší veřejné diskuse, stanula tzv. teodiceje. 

To je pojem nám většině neznámý, ale má kořeny už v antice. A pak se samozřejmě vynořil nejvíc po druhé světové válce. 

Teodiceje je spor o to, zda je bůh dobrotivý, když dopustí takové zlo. 

Asi to zjednodušuji, ale na složité filozofické úvahy zde prostor není. A ani to neumím, jen mě to zaujalo. Sice víc s tou druhou světovou válkou, tam se o tom diskutuje často, jen jsem nevěděla, že se tomu říká teodiceje a že to vzniklo právě se zemětřesením v roce 1775.

Po tom šíleném zemětřesení se v Portugalsku totiž naprosto logicky hodně ptali, jak to mohl bůh dopustil. 

Dobrotivý bůh? 

V přísně katolické zemi? 

Na svátek Všech svatých?

 Otázek prostě bylo mnoho. 

Přes sto tisíc mrtvých a město totálně zničené?

Částečně se toho chopili filozofové a vznikla řada zajímavých diskusi a knih. 

Voltaire ho, krom jiného, využil ve svém slavném díle Candide.

Tehdejší premiér De Carvalho e Melo ho zase přetavil v politický úspěch, přestavěl město do podoby, kterou známe dnes. 

Co ale zmizelo navěky? 

Jen namátkou, královský palác, knihovna a archiv se záznamy o výpravách Vasca de Gamy.

Zmizely obrazy , třeba od Tiziana či Rubense. 

Katedrála Santa Maria, řada slavných bazilik. 

Prostě historie zmizela a město bylo vybudované znova. 

Zemětřesení ale neničilo jen Portugalsko, otřesy byly cítit v celé Evropě. 

I u nás, v Teplicích, prý otřesy zablokovaly termální prameny. 

To tedy muselo být silné.

 Dnešní zemětřesení jsou někdy také destruktivní, neumíme se pořád úplně efektivně bránit. Trochu je asi někdy umíme předpovědět, ale často i dnes udeří jako z čistého nebe blesk.

Tak děsivá, jako tomu bylo před 250 lety, snad už ale nejsou. 

Dnes si asi víc ničíme města,  přírodu či vztahy úplně jinak. Zvládneme to sami, ani na to nepotřebujeme destruktivní zemětřesení. 

Svátek Všech svatých, který si dneska připomínáme, je ale i připomínkou i této události, která proběhla před 250 lety.

Sytý hladovému nevěří

 

Sytý hladovému nevěří patří ke starým českým příslovím. Je až obdivuhodné, jak to všechno měli naši předci precizně odpozorované. 

 A jak to uměli pregnantně vyjádřit. 

Lakonicky, neúprosně, pravdivě. 

Prostě to tak je, že dokud něco nezažijete, nejste schopni to pochopit, ocenit nebo vnímat. Naši předci uměli pozorovat život, a ještě líp ho komentovat. Mnohem dřív, než přišla psychologie, empatie nebo sociální bubliny, věděli jedno: dokud to neprožiješ sám, nechápeš.

 Většinou.

Jistě, jsou empatičtí či intuitivní jedinci, kteří to mají jinak, cítí bolest druhých, aniž by si sami natloukli koleno.

Ale většina z nás pochopí až ve chvíli, kdy se nás to osobně dotkne.

Někdy doslova.

 Typické je to pro věk a různé neduhy s ním spojené, dokud to nepocítíte na vlastní kůži, říkáte si, co ten člověk má?

Co si pořád stěžuje?

Jak ho to může bolet či proč s tím tedy nic nedělá?

Bolesti zad?

 Pff, to chce trochu cvičit.

 A pak vás jednoho dne chytne ploténka a zjistíte, že „trochu cvičit“ nejde. Že ani „trochu chodit“ nejde. A že každý schod je výzva hodná výstupu na Mont Everest.
A hned máte pochopení. 

Pro sousedku, která si naříká, kdykoliv ji potkáte. I pro kolegu, který na poradě sedí jak paragraf, protože prostě má ta bolavá záda.

Stejné je to i s výchovou dětí, nejlíp se logicky vychovávají ty sousedovy.

A když pak narazíte na problém s těmi vlastními, dostavuje se aha efekt.

Ejhle, ono je to tahle? Tak se chová většina dětí...?!

A vy si rázem uvědomíte, že výchova je spíš boj o přežití než královská disciplína s předem danými výsledky.

Nebo takové setkání s psychopatem. Třeba s psychopatickým šéfem.

Dokud svoje praktiky neuplatní na vás, většinou postiženému nevěříte. Jak by takový milý člověk, taková roztomilá dáma, mohli být tak šílení? To si trochu vymýšlíš ne? Přeháníš?

Ne, nepřeháním, je to tak, jen sytý prostě hladovému nevěří....

A když uvěří, už je pro něj pozdě. 

A co teprve setkání s manipulátorem nebo citovým vyděračem. Když se vám někdo svěří, že se ocitl v toxickém vztahu, mnohdy máme tendenci krčit rameny:

„Tak ať odejde, ne? To je přeci řešení!“

Jenže když se to jednou zamotá kolem vás, pochopíme, že to není tak jednoduché. Že jsou lidé, kteří s vámi dokážou zatočit, a vy také neodejdete. Nebo minimálně neodejdete hned. Ale v tu chvíli už věříte, leč pozdě bycha honit…

  Ono se tomuto široce rozšířenému jevu nedůvěry věnuje víc přísloví a pořekadel. Lidová slovesnost se s tímto jevem očividně setkávala vypořádávala odjakživa. 

Další z mnoha trefných pořekadel je třeba to o kamnech, na která si musíš sáhnout, abys pochopil.

Zjevně je ta nedůvěra k problémům a starostem jiných nějak geneticky daná, proto se  tak často odráží v lidové slovesnosti.  

Možná je to obranný mechanismus. Nevěřit...

Možná lenost mysli.

Může to být i určitá forma nějakého sebevědomí, jako, že tohle se mně stát nemůže....?!

 A možná je to jen prostý fakt, že každý máme plnou hlavu těch vlastních problémů, že na ty ostatní už nemáme kapacitu. Není pak kapacita ale ani na empatii, což je někdy možná trochu škoda.

Prostě je to tak, že sytý hladovému nevěří... Ve všem.

I když, někteří jsou natolik empatičtí, že tuhle nezlomnou pravdu lidových přísloví prolomí. Jen je jich dost málo:-)

Takže pokud někoho takového znáte, hýčkejte si ho:-)

 

.