Byt v Paříži

Ten bych si tedy doopravdy přála. Ale vypadá to, že asi až v příštím životěJ. Mám tedy alespoň knihu, Byt Paříži. Jde prý o napínavý román nejúspěšnějšího francouzského autora současnosti. Autor se jmenuje Guillaume Musso a zápletka děje je avizována jako že si policistka Madeline a spisovatel Gaspard, kteří jinak nemají nic společného, dokud si omylem nepronajmou stejný jednopokojový byt v Paříži, jenž navíc ukrývá záhadnou minulost slavného malíře….Tak uvidíme. Romány z francouzského prostředí mám ráda stejně jako Francii samotnou, tak se těším

                                     

Cat café

Naše krásná kavárna ve Šmeralově ulici. Navštívili jsme ji cestou z Matějské. Byl to příjemný zážitek. Kočičky milé, prostředí útulné, obsluha vlídná. Ve finále nás sice zkasírovala o dvacku víc, což mě udivilo a tak mi vysvětlili, že je to na kočičky, na jejich očkování a další záležitosti. No, ráda přispěji na charitu, jen bych to vždy ráda věděla předem. Ale třeba jsem nedávala pozor a tak jsem ráda zaplatila Bylo tam hezky. A cizinci, co zde byli, ti byli až freneticky nadšení, což také dávali náležitě najevo. Asi to v Anglii nemají:-)

Jsem lepší než Švejk…

Letos poprvé jsme. Vyhráli jsme!! Tedy, abych byla přesná, vyhráli studenti ze sexty se svojí vlastní divadelní hrou Fenomén dnešní doby. Naráželi na gender, přebujelou korektnost či třeba exhibující kojení v bance:-)

   Co je to: Jsem lepší než Švejk? Jde o divadelní přehlídku studentských souborů, kterou organizuje gymnázium Nad Štolou a k jehož realizaci laskavě propůjčuje veškeré svoje prostory Divadlo bez zábradlí. Takže Karel a hana Heřmánkovi tady působí jako patroni a nebojím se říci, že i mecenáši. Ono půjčovat divadlo není jen tak a hned tak někdo to neudělá. Přehlídka má již letitou tradici, naši studenti se též několikrát zúčastnili. Vavříny vítězství si ale odnášejí až letos. Sexta je třída, která na co sáhne, to se jí daří. Když se poprvé zúčastnili historické soutěže Na pivo s Karlem Velikým, hned stáli na stupních vítězů. A jejich letošní účast v přehlídce Jsem lepší než Švejk byla pro ně také premiérou. Vítěznou. Tak nezbývá než doufat, že na vítězné vlně se povezou i nadále. Pro letošek jsou prostě „lepší než Švejk!“ Což jim na vítězném diplomu svým podpisem potvrdil i vnuk Jaroslava Haška, který byl členem poroty. Gratulujeme velice!

Vivaldiano

...je vždycky mega zážitek. A jedno, zda už jste ho viděli či ne, prostě je to vždy dech beroucí show a vzrušující setkání s hudbou Vivaldiho. Bez ohledu na to, že je to v O2 aréně, kterou nemám ráda a necítím se tam dobře. Vyjma této akce. 

To i kontroly a fronty u vchodu vydržím, byť je to pro mě zkouška nervů. Ale ta odměna za to stojí. Úžasné a nepopsatelné. Je třeba vidět na vlastní oči. Viděla jsem už potřetí.  

Záznam, který lze samozřejmě vidět na you tube, zdaleka nedosahuje takové atmosféry, ale ochutnávka a návnada je to dobrá. 

Ale vidět to na vlastní oči a vlastní uši, to je bomba. 

Bomba VivaldianoJ)

Nejkrásnější měsíc v roce

Miluji květen. Je to opravdu nejkrásnější měsíc v roce. Nebo jeden z nejkrásnějších, v mém vnímání mu logicky silně konkurují oba prázdninové měsíce.  Ale na ty si ještě počkáme. Nyní je tu květen, lásky čas. Spojujeme si jeho romantiku s Máchovým Májem, který ale ve skutečnosti o lásce moc není, jde víc o příběh otcovraha a pátrání po smyslu života, což ale většina lidí neví. Je to symbol lásky a basta. Ostatně, málokdo ho také četl, maximálně se tak ve škole učili zrovna ten kus, který jako symbol romantické lásky opravdu vypadá. Nicméně, Máchovi už jeho postavení prvního básníka lásky nikdo neodpáře a na Petřín k jeho soše proto prvního května míří davy zamilovaných, aby se právě zde romanticky políbili. My, pragmatici a skeptici se kapku ušklíbáme, jaká romantika v těch davech? Ale zase, proti gustu žádný dišputát a tak kdo tak zahajuje měsíc lásky, nechť tak činí. Stejně jako ostatní líbající se pod rozkvetlými stromy. Či vyspávající kocovinu z včerejších čarodějnických ohňových hrátek.  Prostě vstup do května máme každý jiný. Nic to nemění na faktu, že jde o krásný měsíc. Hodný svého jména. Všechno kvete, všude je cítit radost i naděje.  Tak ať ten měsíc takový je doopravdy.

Friendly

Být friendly je v současné společnosti velmi populární. Málokdo sice používá hezké české slovo-přátelský či vlídný, protože to údajně nezní tak moderně- ale být friendly chce být kde kdo. Zejména ve veřejném a podnikatelském prostoru, hotely jsou friendly k dětem, k psům, ke kočkám, penzistům, cizincům, domácím…..záleží na tom, co si daný marketing vytkne za cíl. Mnohdy je až komické, že za výhodu  friendly vydávají něco, co by mělo být samozřejmé, ale to není můj dnešní cíl.  Mně totiž po návštěvě psychiatrické léčebny znovu napadlo, jak moc jsme friendly k alkoholu. Kolik protialkoholních léčeben u nás funguje a to už jedeme v modu, kdy je léčení ryze dobrovolné. Jak moc narostlo procento závislých pijáků. A to nejen kvůli tomu, že se mluví o alkoholovém genuJ, který má údajně vysvětlovat, proč někdo alkoholu propadne a někdo ne. Spíš je to v celkové toleranci k alkoholu, která v naší společnosti panuje. Pivo se takřka za alkohol nepovažuje, víno je tak snadno dostupné v každém supermarketu (a nejen víno) že ho přihazujeme do nákupního košíku takřka bez rozmýšlení, v hospodě je limonáda dražší než půllitr piva. Děti trénujeme od malička dětským šampaňským, to aby co nejdřív pochopily, že k našemu životu alkohol prostě patří. A skutečný alkohol většina národa také ochutnala z ruky rodičů. Všichni (nebo skoro všichni) tady totiž razí názor, že když ochutnají pod rodičovským dozorem, budou v budoucnu k alkoholu více odolní.  A tak bych mohla pokračovat donekonečna. K alkoholu jsme prostě totálně friendly. Bojovat s tím moc nelze, snad jen formou nějaké osobní systémové vzpoury, tím ale společenské nastavení nepozměníme. Ani se o to nesnažím, jen se zamýšlím nad tím, jak moc je alkohol u nás populární a jak asi musí být pro alkoholika, který už pít nechce, těžké se začlenit, když vám to pití všude takřka nutí. Možná by stačilo omezit to populární friendly, ale stačí jen nakouknout do regálů v supermarketu a je jasné, že je to u nás takřka nemožné. U nás na Letné k tomu máme ještě pivní vozítko, které jezdí pod vlivem alkoholu po zdejších ulicích a jako turistická atrakce je tudíž zde tolerováno pivo v automobilovém provozu. Jsme prostě friendly na všech frontách. Mladí seveřané, co se sem pravidelně jezdí opíjet, by mohli vyprávět. 

Jen abychom jednou šeredně nelitovali. Nemusíme být přeci ke všemu tak přátelští a vtřícní…. 

Náhubek

 Nedávno nás vyhodili z tramvaje, protože pes neměl náhubek. Nějakou asociací se mi tato situace analogicky vrátila v okamžiku, kdy jsme doma hovořili o současné společnosti.  Jako bychom obrazně nosili náhubek všichni, protože běda tomu, kdo si pustí pusu na špacír. Povoleno je pouze korektní vyjadřování. Samozřejmě, že se předpokládá i korektní myšlení, ale chapadla cenzury zatím ovládají vyjadřování. To ovšem naprosto dokonale. Kdo se vyjadřuje bz náhubku, třeba jak mu zobák narostJ, a nebo tak, že popisuje realitu trefnými a výstižnými slovy, nikoli korektními a nicneříkajícími frázemi, má vystaráno. Je zlikvidován. Nikoli fyzicky, to se ostatně diktaturám v minulosti neosvědčilo, ale společensky.  Je zcela určitě běžnější korektní plácání než nekorektní výstižná realita. Vrací se i strach, strach z toho, co řeknu. Co mohu říci…Pravda, někteří to tak necítí, jsou vycvičeni v korektní mluvě a vyjadřování. Hustí se to do nich od malička a tak není divu. Když jsem jednou ve třídě řekla slovo cikán, třída zmlkla a vyděšené oči na mě valily i třídní rebelové, co jsem si to dovolila? Když to rozdýchali, jali se mě napomínat, že takhle se přeci nemluví…. Nu, tehdy to vedlo k zajímavé školní diskusi, dnes to vede k zamyšlení, kam až se dá s korektností vůbec dojít? A není na šance ty povinné náhubky hromadně sejmout?  Jde to ještě vůbec?