Besídka

....bývalých žáků zvláštní školy, napadne mě vždycky při slově besídka. Ovšem dnešním dětem to už nic neříká a mnohdy se i cítí uraženy, když toto spojení použiju. Stejně tak bych ho neměla používat ani při zmínce o dnešní velké slávě, ovšem mě vždycky automaticky s podobnou akcí naskočí slovo besídka:-). Nicméně své obsese musíme potlačovat a tak dneska nešlo o besídku, ale o velkolepou oslavu výročí vzniku školy. Umístěno bylo do reprezentativních prostor hotelu Anděl ( nečekaně na Andělu:-)) Monstrózní akce připravovaná od loňska se myslím vydařila ( i když zas a znovu mě překvapuje, jak na něco peníze jsou a na něco zase ne:-) ) Oficiální program nebyl dlouhý ani příliš nudný, dorazily i  pozvané osobnosti, a hlavně přišli naši absolventi. A je vždycky milé setkat se s dětmi, které o přestávkách do sebe mydlily penálem a hádaly se o svačinu, a najednou jsou z nich dospělí seriozní lidé, mnozí i velmi úspěšní ve svých už vystudovaných profesích. Proto mám tyto akce ráda, i když jinak se oficialitám raději vyhýbám. Tentokrát jsem si přátelsky popovídala se zástupci svých tří maturitních ročníků ( a nejen s nimi) a domů se proti svým plánům nevrátila v sedm, alébrž o desáté. Zítra bude tedy těžký pracovní den. Ale oslava výročí se vydařila. Jestli ovšem budu účinkovat i na dalším výročí, pak už zřejmě jako muzejní kousek:-)

Maily

V poslední době si pohrávám s otázkou, jestli email považovat za přínos nebo za ztrátu. Ono je to totiž velmi sporné. Doba je rychlá a chcete-li držet krok, je to bezpochyby první alternativa. Vaše zpráva je v okamžiku u adresáta, netřeba běhat na poštu, vše se vyřídí bez zvednutí pozadí od stolu. Berete-li v úvahu, že vaše zprávy může číst kde kdo, dokonce je třeba ještě přeposílat na jiné adresy, bude to druhá možnost.
  Jistě k tomu lze přistupovat i jiným způsobem a posílat jen nic neříkající fráze a přeposílací maily, které vám slibují štěstí na sto let dopředu. Nejjistější by samozřejmě bylo přestat mailovat a vrátit se k psaným dopisům, jenže kdo na to má dneska čas, chuť a prostředky? Je tedy mail přínos nebo ztráta?
   Vůbec si tím nejsem jista. Mail samozřejmě využívám, a to tak že velmi. I v této mediální době, kdy tě velký bratr sleduje na každém kroku, se snažím ctít listovní tajemství a důvěrnost informací. Zjevně zastaralé a nemoderní:-(
  Dlouho jsem se domnívala, že lidi kolem sebe dobře znám, ovšem podlehla jsem klamnému dojmu, kdy podle sebe soudím jiné. Co nedělám já, nepředpokládám u jiných, což je samozřejmě fatální chyba.
Řeklo by se, že na stará kolena člověka už nemůže nic nového překvapit. Avšak chybami se jeden učí. I důvěrný a osobní dopis najednou může kolovat po síti a vůbec to není zásluhou nějakého hackera.
Zkrátka, člověk má pořád co nového objevovat, ale není to vždy příjemné. Jednu špatnou zkušenost absorbujete, vzápětí je tu druhá. V mém případě se mimo jiné ukazuje, že příliš lidem důvěřuji. Tedy důvěřuji jen blízkým lidem, ale o to horší je to prozření. V okamžiku, kdy se to dovídám, mám opakovaný pocit, že jsem z jiné planety, nebo přinejmenším z jiné zemské polokoule.
Nevím, jak je to možné, ale funguje to s určitou periodicitou. Chvíli jsem nevěděla, co s tím. Odmítnout techniku? Těžko. Doba si ji žádá a já osobně mám nové věci ráda.
Začala jsem tedy selektovat osobní vzkazy. A taky mě napadlo vrátit se k psané korespondenci. Došlo mi totiž, že dopis se hůře odklikává, než mail či sms. Jistě, zneužít se dá také, ale už je to obtížnější. Pak dobře uvážit, co píšu a komu píšu.
Jistě to bude zajímavý experiment. Ale vycházeje z prvotní premisy o tom, co je přínos a co ztráta, tak vzhledem k nabourané důvěře je to evidentní ztráta. Ovšem z pohledu dnešní doby, kdy důvěra se už dávno nenosí, je to svým způsobem velký zisk. Jak říkala už královna Alžběta v šestnáctém století: video et taceo. Docela nadčasové.
                                                           Jen se tím ještě umět řídit:-)

Advent

A je tady zpátky. Ač ještě listopad, advent se vrátil a přišel se vší parádou. Trochu sněhu, trochu mrazu (víc by tedy ani být nemuselo:-)), na Staromáku svítí vánoční strom a doba očekávání je tady. Nezbývá, než večer zapálit první svíci na adventním věnci. U nás doma letos ladíme do modra:-)

                                          Věnec je dílko mojí švagrové. V něčem na ni prostě nemám:-)

A první svíčka už svíti:-)

Teorie relativity

Chystáme velkolepou oslavu výročí školy. V souvislosti s výroční párty se připravují různá ohlédnutí zpět. Dokonce se na to vyčlenil celý pracovní týden, byl nazván týdnem projektovým, a v jeho průběhu i děti připravují různé krátké výstupy na tu velkou slávu. My jsme třeba točili film o historii školy. Se sběrem materiálu souviselo i pátrání mezi starými fotografiemi. Tím pádem studenti objevili dosud netušenou věc, a tudíž, že i učitelky byly mladé. A tak se mi dostalo několika udivených výkřiků:
         „Jé, paní učitelko, vy jste ale byla mladá. A hezká:-).“
Nechci se tedy ptát, co jsem teď:-) Dosud si asi většina studentů myslela, že učitelky se rodí staré a s křídou v ruce. V tomto směru byl pro ně projektový týden vskutku osvětový. Pro mě zase více „depresivní,“ ten pohled zpátky vskutku není radostný. No, to je špatně řečeno. Současný pohled není radostný, ten čas vážně hrozně letí. A takový postřeh. Celý život bojuji s nadváhou, celý život mám pocit, že jsem obézní. A když vidím ty fotky, najednou jinýma očima, tak taky vidím štíhlou holku. Škoda, že je to pryč. Už bych se netrápila zbytečnými dietami, které mě pronásledují dodnes. A napadá mě s určitou nadějí, že až pohlédnu za dalších deset let na současné fotky, také třeba budu mít pocit, že vidím mladou štíhlou holku (kterou teď v zrcadle marně hledám:-)) Tak už se na tu dobu těším. Všechno je totiž relativní:-)

i taková jsem byla:-)

Ve středu

....jsem chtěla psát o Zachariášovi. Jak si onehdá na návštěvě vybral za hračku nenápadně odloženou zubní protézu, která majitelku tlačila. Zachariáš, jako správný lovec, vyčíhl okamžik, a byla jeho. Když byl odhalen, bylo dílo zkázy dokonáno.  Tvářil se sice velmi, ale velmi provinile, což ale nic nemění na věci, že jsme si za jeho hračku docela vydělaliJ Zachariáš prostě umí překvapit. Přestože už je to pán v letech, na jaře mu bude devět let, občas dovádí a zlobí jako psí pubescent. Ale zase s ním není nuda, to tedy ne. A je na co vydělávatJ

NECHCI SVOBODU

Ne, že bych tímto zoufalým výkřikem přivolávala totalitu, i když ona je v jiné podobě už dávno zpátky:-(. 

Já jen nechci pana Svobodu za primátora. Nemám nic proti němu osobně, neznám ho. Ale když se propůjčil k té nechutné šarádě, která se tady v Praze hraje, co to asi bude za člověka? A pak, že lékaři jsou morálně na výši. O tom nás ostatně dnes a denně přesvědčuje David Rath. Otázka je, jestli vůbec má cenu psát, že je z jiné strany, když se kluci tak rychle a hezky dohodli. Dokonce na pracovišti pana Svobody. Slyšela jsem v rádiu jakousi akční ženu, která nelenila, a napsala dopis na vedení nemocnice, zda to pan Svoboda upekl v pracovní době a zda si také ona, jako občan, může přijít do porodnice vyřídit své politické a občanské záležitosti? 

Odpovědi se jí dostalo velmi neurčité, politicky korektní. Prostě bláboly. Pan Svoboda samozřejmě může:-( Vedení nemocnice už v něm vidí primátora a proti němu prostě nepůjdou. 

Nemám radost z toho,  co se v Praze děje. Ne snad, že by mimo Prahu bylo líp, ale Praha se mě týká a tak pláču na zdejším hrobě. 

Marně. Demonstrace nepomohla, volby byly k ničemu a do sebe zahleděný a patrně už rozum ztrácející prezident si klidně řekne, že nebesa se nezboří, když se ty dvě strany spojí!!!Strany, které stojí na opačném konci politického spektra, strany, které nikdo nechce, jen ony dvě se chtějí navzájem. 

Uf, to jsem se rozohnila. Defenestrace na ně, nic jiného už situaci nevyřeší. A žádné do odpadků, aby se zvedli a zase běželi dál. 

Pěkně jako za husitů. Protože jinak v téhle zemi, v tomhle městě, nemá cenu žít. Anebo zase jako za komančů, vytvořit si svůj svět, stáhnout se do ulity, pěstovat si to své chalupaření a stydět se za lidi, co nám vládnou. 

Malé ryby taky ryby

Zašla jsem si dnes ke kadeřnici. Prostřihnout vlas, odpočinout a zrelaxovat.  Bylo tam báječné ticho. Úplný balzám na moje nervy. Jen cvakání nůžek a polohlasné ševelení s kadeřnicí. Užívala jsem si to. Ne tak ovšem ostatní zákaznice. Pořád bylo slyšet narážky, že je tady ticho, až nepřirozené. Zjevně ženy nepracují v hukotu, který dokážou vyloudit dětská hrdélka. Nicméně zželelo se kadeřnici milých žínek a vysvětlení jim podala. Přišla jí stížnost z OSY. A ne ledajaká, hned natvrdo. Prý se tady obohacuje na úkor našich umělců, a pokud okamžitě nezaplatí pokutu čtyři tisíce, poženou ji k soudu. Žena od nůžek se ovšem bránila, ona není majitelem salónu. To ovšem musíte doložit, zněla další strohá odpověď v obálce s modrým pruhem. Jala se tedy dokládat, že je pouhou zaměstnankyní a ne majitelkou. Nebylo to úplně zadarmo, ta potvrzení něco stojí, nicméně doložila. Další kolo bylo tedy na majiteli. Ten ovšem OSE řádně platí, jak mohl doložit. A tu se ukázalo, že nepořádek tam mají oni. Anebo to jen zkoušejí, co když se lekne a zaplatí znovu. Každá koruna dobrá, že? Prý, že se podívají do svých veledůležitých dokumentů. Nicméně dokud to oni nezjistí, hudba se pouštět nesmí. Podotýkám, že v našem kadeřnictví vždycky znělo jen jakési stupidní rádio a nikdy se mi nestalo, že by kadeřnice řekla, tak paní, dnes jste slyšela Káju Gotta, musíte si připlatit. Prostě tam kvičely ty naše rádoby hvězdičky prokládané zprávami a stupidními komentáři moderátorů. I tak to někomu stálo za stížnost, nota bene neoprávněnou. Majitel pro jistotu zakázal další hudební kulisu a tak v kadeřnictví zní jen ono cvakání nůžek a hučení fénu. Ovšem i mně, milovnici ticha, to přijde přinejmenším bizardní. Kdyby tak strážci naší mravopočestnosti začali sami u sebe. Ale malé ryby se přeci chytají tak snadno. Nějaká velká by se na ně mohla rozhněvat a to dneska žádný funkcionář nehodlá riskovatL