Den vzdělanosti

I dnešek patří k letošním osmičkám. Sedmého dubna 1348 založil Karel IV. svoji univerzitu. Dnes vyvstává otázka, zda jde o první českou či německou školu, která je ale v připomenutí dneška jen takovou marginálií. Dnes je tedy významný den, den vzdělanosti. V situaci, kdy formální vzdělanost v naší zemi prudce roste, zatímco ta faktická viditelně skomírá, je takový den takřka protimluv. Důležité je ale to takřka, protože skýtá určitou naději. Pro vzdělávání a výuku jako takovou. Kdysi, při svém založení, měla univerzita čtyři fakulty. Dnes se jejich počet blíží dvaceti, škola expandovala i do jiných českých měst. Sinusoida její významnosti začala hned po jejím vzniku. Nejprve jako první univerzita na sever od Alp, konkurující třeba i Sorbonně. Karlův nepovedený syn Václav IV. škole pomohl víc, než by se zdálo. Jak pozitivně, tak i v tom opačném slova smyslu. Za jeho vlády vzniká velkorysá budova Karolina, ale také dekret kutnohorský, který " upekl" spolu s Husem. Po něm školu opouští významní německy mluvící pedagogové, kteří si založili vlastní univerzitu v Lipsku. A z té pražské se stává nevýznamné regionální učiliště. Celé to zazdily husitské války, které ji pak na dlouhou dobu vlastně izolovaly. V sedmnáctém století se z ní pak stává Univerzita Ferdinando- Karlova, která přetrvá až do vzniku republiky, přičemž od devatenáctého století se důsledně dělí na českou a německou. Prošla první republikou, zavřená byla za války a komunistická po válce. Zde tedy velmi negativně zářil soudruh Nejedlý, který na sovětizaci školy zapracoval velmi intenzivně. Po revoluci, která zde měla své jádro, se vrací tradice, akademické svobody a rozmach i světová sláva a rozvoj vzdělanosti. A dnes? Doplňme si sami. Den vzdělanosti je k tomu dobrým impulsem.

Na pivo s Karlem Velikým

Další tradiční soutěžní klání:-). Tentokrát z Karlína, byť aktivní proces probíhá v kině Atlas. Měla jsem dvě družstva, kvintu a oktávu. Palce jim držel i Tobiáš, který byl s námi. A i když zvítězila druzstva pořádajícího gymnázia, tedy na bedně jsme nebyli, úspěch to byl i tak. Dvě krásná finálová vystoupení a dopoledne plné historie. A teď hurá na jarní víkend.

Soutěž z Chebu

Tato dějepisná soutěž je těžce faktografická. Přesto se jí každý rok aktivně účastníme. Sice bez výraznějšího výsledku,ale aktivně. Letos se jednalo o dobu 1968-77, tedy úsek relativně krátký. I tak nad otázkami mnohdy kroutíme hlavou. Ani opravující všechny odpovědi určitě neznají. O to větší poklona před vítězi, kteří byli z gymnázia Oty Pavla. Moc šikovní. A druhé misto, studenti z gymnázia pro zrakově postižené, jen o jediný bod. Klobouk dolů. 
Jinak bylo vše při starém. Příjemné a vlídné prostředí Gymnázia profesora Jana Patočky, slavnostní zahájení, soutěž samotná, opravování testů, vyhlášení vítězů. Genderově drobná nadřazenost historiků, kteří stále, ať už vědomě či nevědomě, přehlížejí ženy historičky. I přes to, že mnohá soutěžní mužstva byla vlastně ženstva. Nic to ovšem nemění na takové, lehce patriarchální, společnosti historiků. I když oni to jsou vlastně dějepisci, ale to nic nemění na jejich přístupu. I tak to ale bylo docela zajímavé setkání a ač jsme nevyhráli, naplnili ono dnes již nepřijímané coubertinovské, že není důležité vyhrát, ale zúčastnit se....
A pokud byste si třeba chtěli vyzkoušet dějepisný test pro středoškoláky, oprášit či naopak potvrdit svoje vědomosti, zkuste zde. Pokud se proklikáte úvodními proslovy, tak od strany 13 můžete směle "soutěžit." Docela by mě zajímalo, kdo to dá, třeba bez chyby? Nebo na devadesát procent?

Kuře

Je dokonale spjato s Velikonocemi. Kuře prostě pomáhá. Těší mě, že letos jsme pomáhali i my. Díky Markétě jsme dostali "lano", mohli se zapojit a tak dnes naši studenti v rámci akce Kuře dobrovolně a rádi pomáhali. A myslím, že tím, že pomáhali s láskou, se jim i dařilo. Účastníme se sem tam charitativních akcí, takže i nějaké zkušenosti máme. A musím konstatovat, že Kuře je skvělé, výborně zorganizované, milí lidé, prostě fajn. Líbilo se nám strávit den s Kuřetem.

Historia magistra vitae

Jedna z pouček týkajících se historie, kterou lze směle označit za lež. Či za minimálně neplatnou. V překladu jde o floskuli, že historie je učitelka života. Což je stejná lež, jako že z historie se poučíme (nepoučíme!), že historie se opakuje (neopakuje), že kdo nezná svoji historii, musí si ji znovu prožít (neprožije)… a tak bych mohla pokračovat. Vede mě k tomu přemítání, jak moc je historie důležitá pro pochopení současnosti, jak moc patří k všeobecné vzdělanosti a patří vůbec dějepis do škol? Vycházím – sama pro sebe- z premisy, že historie je důležitá. Velice. Mě navíc velmi baví, což její význam umocňuje. Zároveň mě drží v jakési bublině, kterou když opustím, tak žasnu. Nedávno se mi to zrovna přihodilo. Ocitla jsem se v jiné skupině lidí. Lidí vzdělaných, empatických a úspěšných. Takřka devadesát procent z nich nemělo ponětí o historických událostech. Ti, co o tom chtěli hovořit, to měli každý trochu jinak, ale často to sváděli na studia. Že si ze školy nic nepamatují.  Učitelé za to mohou. Jiní měli klasický argument, že jsou to jen data. Nebo že toho je moc. Samozřejmě padl i názor, že je to prostě nezajímá. Někteří ale v dospělosti cítí určitý handicap, že neznají dějiny, ale k životu to více méně nepotřebují. A tak si kladu otázku, zda má ta historie nějaký význam. Má cenu ji vůbec učit, když ten, kdo chce, si k ní najde cestu stejně až v dospělosti? Nepovede to k tomu, že budeme masově zapomínat a fakt si to prožijeme znovu? Nevím, ale jsem hodně překvapená, jak málo lidí historii zná a zajímá se o ni. A tak hledám poučku, která na rozdíl od těch výše uvedených zjevně platí. Líbila se mi ta, o zpětném zrcátku v autě. To je srovnáváno s historií v pozici důležitosti. Potřebujeme ho, abychom mohli jet. Jen do něho nesmíme hledět příliš dlouho a intenzivně, protože pak bychom ztratili přehled o tom, co se děje na silnici před námi a mohli bychom snadno nabourat. Ale bez zpětného zrcátka to nejde.

I když, jak sleduji současné povědomí o historii, tak asi naopak, jde a velmi dobře. Ovšem ve finále můžeme čekat hromadnou havárii neřku-li masakr. A zajímavé (jen pro mě) je zjištění, že mě takové úvahy napadají na prahu týdne, kdy mě čeká plno historických soutěží, takže ta historie asi není úplně mrtvá. No, sama nevím....

A jak to máte s dějinami vy?

Blbá nálada

Když Václav Havel kdysi popsal situaci v zemi jako „blbou náladu,“ vzbudilo to emoce a vášně. Dnes už by jeho definice nikoho z křesla nezvedla. Možná i proto, že blbá nálada se transformovala v náladu agresivní. Agresivita roste jako z vody. Co se dříve řešilo diskusí, dnes se řeší klacky. A to doslova, nikoli v přeneseném slova smyslu. Stačí pohlédnout na silnice, do ulic, do sněmovny, do MHD, do televize, do škol …A vlastně i na běžné mezilidské vztahy.

Na veřejnosti pak nevíte, kdy vás kdo sejme, zmlátí v metru, seřve v práci či na ulici, vytáhne zbraň nebo nějakou kyselinu.

 Nedokážu přesně definovat, z čeho pramení ta děsná frustrace, která vyvolává neustálou agresi. Jako by každý chodil s nějakou formou skrytého, ale velmi bolavého zánětu, pak stačí brnknout a nastává reakce, kterou dopředu nikdo nedokáže odhadnout. A to ani nemluvím o verbální agresi, ta je veřejným prostorem již naprosto prorostlá. Myslím tím fyzickou agresi, v míře opravdu větší než malé….

Přitom statistiky tvrdí (ale věřme statistikám) že se máme velmi dobře. Pokud ano, pak otázka (možná ona forma zánětu) je, kolik lidí se má opravdu dobře? Třicet procent? Je to tím, že se nadmíru rozvírají sociální nůžky? Nebo je to absencí morálních vzorů? Jako že ryba smrdí od hlavy? Nevím, asi těžko určit příčinu. Neumím tak rozebrat společnost jako pan Havel, když definoval blbou náladu. Ale pozoruji to již dlouho…..V zemi nyní vládne velmi agresivní nálada….

Apríl

to není. Naopak. Velká radost, o kterou se tady postupně dělím. Postupně, jak to vzniká