Bez hlasu

 Zůstat bez hlasu se čas od času jistě přihodí každému z nás. Hlasivky, jako křehký nástroj, toho někdy prostě mají dost a začnou stávkovat. Někdy samy, někdy jako projev nějaké virózy neřku-li něčeho náročnějšího.

Jako učitelce se mi ztráta hlasu děje opakovaně. Klasicky nejvíc na podzim, kdy jsou hlasivky po letním intermezzu zmlsané klidem a nenámahou. A najednou jedou na plný plyn. A to na děti neřičím, to bych nemluvila už vůbec. Prostě mluvím, vykládám, komunikuji a najednou to nejde. Navzdory péči o hlasivky, přeci jen je to pracovní nástroj, tak se snažím.

Letos ale přišla němota náhle, bez varování a velmi rychle se k ní přidala nějaká viróza. Být němá učitelka je docela těžký. Pravda, větší děti to vítají, umí s tím nějak pracovat. Menší se také snažily, ale brzy by zbouraly školu. A jelikož mě covid naučil, že nic se nemá přecházet, skončila jsem bez hlasu a nemocenské.

Takže jsem konečně dostala něco, co učitel ve škole obvykle nemá: absolutní klid. Ticho. V mém případě poněkud vynucené, protože když nemáte hlas, těžko někomu vysvětlujete, že už opravdu nemůžete mluvit.

První den to bylo skoro osvěžující. Druhý den už méně. Člověk totiž rychle zjistí, že hlas není jen pracovní nástroj. Je to také nástroj společenský, praktický a v neposlední řadě dost důležitý pro obyčejné fungování. Zavolat si, něco vyřídit, promluvit si. Najednou člověk zjistí, kolik toho během dne vlastně namluví. A jak málo si toho všímá, dokud o to nepřijde. Vždycky mmám pocit, že vlastně nemluvím. A najednou mě oslovuje tolik lidí, jen tak na kus řeči. Spoustu běžných krátkých dialogů, které asi ani nevnímám. Někdy vypadám tajemně, někdy asi spíš naštvaně, když míst odpovědi jen sípavě zachrčím. Někdy šeptám, což je asi velmi nakažlivé, protože protějšek vždycky začal šeptat také. Dokonce i v obchodě se paní prodavačka nejprve udiveně rozhlédla kolem a poté přešla do šeptání. Špitla mi i cenu a pozdrav.

Hlas prostě chybí nejen ve škole, ale i v běžném životě. Nikdy jsem třeba neměla ( nebo možná nevnímal) tolik telefonátů, jako v čase, kdy mi vypadl hlas.

A tak teď poctivě mlčím, léčím virózu a čekám, až se můj pracovní nástroj zase rozhodne spolupracovat. Možná bych ho měla příště méně zatěžovat. I když ve škole to asi moc nepůjde, byť vytrvale digitalizujeme a spoustu věcí už za nás dělá technika. Ale mluvit tam zatím ještě musím, tak vytrvale čekám na to, až se hlas spořádaně navrátí.