Když někde čtu nebo poslouchám rozhovor o podmínkách současného pracovního trhu, vzpomenu si na dědu. I on měl ohledně pracovních vztahů jasno, stejně jako dnešní glosátoři. Jen měl úplně jiný úhel pohledu.
Zatímco v jeho době
se poměrně kriticky hledělo na lidi, co často mění zaměstnání, tak dnes se stejně
kriticky hledí na ty, co setrvávají na jednom místě.
Pamatuji se, jak pejorativně
se tehdy užívalo slovo fluktuant. Nemuselo jít přitom přímo
o lehkomyslného a
nezodpovědného člověka, prostě jen sbíral zkušenosti, přesto se tam podobné
pochybnosti vtíraly. Pod tlakem veřejného mínění.
Děda neměl v povaze lidi odsuzovat, ale
trend jeho doby tvrdil, že takhle je to správné. Kdykoli narazil na někoho, kdo
změnil pracoviště třikrát za pět let, byl přesvědčen, že za tím je nějaká jeho
divná vlastnost.
To vědomí podivnosti se
plynule přesunulo do dnešní doby. Jen s opačným trendem. Také totiž
hledíme s podezřením na určité lidi, pro změnu na ty, kteří jsou na jednom
pracovišti delší dobu. Jistě je za tím nějaká jejich divná vlastnost!?
Místo pojmu fluktuant se manipuluje s pojmy
konzervativní, vyhořelý či neschopný.
Například v životopise, který jsem
nedávno četla, bylo asi šest různých pracovišť během tří let. Přitom nesl
oblíbené módní přívlastky, jako flexibilní, kreativní, dynamický, dravý…
Sice se poměrně zřetelně
daly vyluštit určité náznaky, že tam budou i jiné atributy, ale ty nikdo neřešil…
Taky ale nikdo neřešil
životopis pána, který uváděl jen jedno pracoviště a zaměstnanecký vztah delší
než dvě dekády.
Rovnou ho odhodili, „ten
bude určitě zkostnatělý,“ mávla pohrdavě rukou ambiciózní šéfka
a jala se pročítat ty texty, kde se to jen hemžilo
různými druhy pracovišť a zkušeností a odkazy na sociální sítě.
Doba a
zvyky se logicky vyvíjejí. Jen co já pamatuji, měnily se veřejné priority jak
na běžícím pásu. Ať už se to týká vzdělávání a studia, společenských norem, zábavy,
mezilidských vztahů či kupříkladu zdravé stravy.
Je tedy logické, že se
mění i pohled na pracoviště a loajalitu, na nějakou kontinuitu či kupříkladu na
profesionalitu a vzdělanost.
Na
první pohled nijak nezpochybnitelná dynamika dějin. Jen občas se vkrádá určitá
pochybnost. Hlavně o klasických krajních mezích. Jako že neumíme pohyb někde
uprostřed. Určitě je dobré něco vystřídat a nabýt nových poznatků. Ale také asi
nemusí být od věci s nimi pracovat delší dobu?
Na pohled druhý (a další) vidíte, že to s tmí
pokrokem tak úplně jasné není.
Jde hlavně o jakési módní
vlny, někdy i s ideologickým zabarvením, které se valí veřejným prostorem,
a tak to prostě určitou dobu je. Bez diskuse. Jako jakési dogma.
Vznikají pak dobové dehonestující
nálepky. Kdysi fluktuant. Dnes vyhořelý konzervativec.
Neměla jsem nikdy úplně jasno, proč má někdo
potřebu tohle nějak hodnotit. Buď střídáte profese nebo se usadíte v jedné
a setrváte. Každému dle libosti…?!
Ale uniformita a tlak
veřejného mínění přístup každému dle libosti moc neuznávají. Jistě nejde o stoprocentní
míru pokrytí, vždycky jsou ostrůvky svobody a liberálnosti, či řečeno slovy
klasika, ostrůvky pozitivní deviace, ale v měřítku většinovém to tak
prostě je.
Z toho
asi plyne, že ani nadmíru flexibilní jedinci nemají své jisté a že se patrně časem
objeví jiná vlna, která vytvoří nové módní prvky…?
Asi něco v tom smyslu, že dějiny se v určitém
smyslu trochu opakují. Jen nevím, zda dokážeme kreativně posoudit, co vlastně za
opakování stojí a čeho bychom se spíš měli obávat. Nějak si nejsem jistá….
Aby se nám kola dějin nakonec nezvrhla do takového úhlu pohledu, ze kterého ve finále není vidět žádný jiný horizont…
Žádné komentáře:
Okomentovat