Rýmička

Vím, jak muži toto klasické nepříjemné onemocnění těžce nesou a nehodlám se jim za to nějak smát. Vím, že vnímají jinak, proto jejich úhel pohledu respektuji. A jelikož do množiny jedinců mužského rodu logicky řadím i Tobiáše, napadlo mě, že může mít stejný problém, jako jeho lidští souputníci. Tudíž mě jeho kýchání dost zneklidnilo. Pořád jsem ho pozorovala a sledovala. Když začal kýchat a prskat druhý den, moje zneklidnění dosáhlo bodu hysterie a třetí den ráno jsem psa sbalila a vyrazila k doktorovi. Maskovala jsem svoji návštěvu za nákup odčervovacích tablet, které mi pan doktor prodal bez podivení. Co už ale trochu údiv vyvolalo, byla moje vlastní diagnóza, že pes má asi rýmu a co s tím. Tobiáš se přitom choval úplně stejně, jako když jdete k zubaři s bolavým zubem. V ordinaci rázem přestane bolet. Dle tohoto mustru Tobiáš v ordinaci kýchnutí ani nenaznačil, naopak, vesele vrtěl ocáskem a šmejdil kolem zaskočeného pana doktora. Jediný, kdo měl v daný okamžik potřebu kýchat jsem byla já.

 Ale jakýsi kodex asi veterinářům velí, že se nad ničím nepodivují a bez mrknutí oka vyhoví všemu, co si platící pacient (majitel pacientaJ) přeje. Tudíž Tobiáš podrobil důkladnému vyšetření, jehož výsledkem byl sdělení, že psovi nic není. A pokud nějak kýchá, což tedy není vidět, dodal, tak to odezní….

Nu, doufejme. Pokud to odezní tak rychle, jako peníze za tuto diagnózu, očekávám, že bude zdravý co by dup.

Jen jsme vylezli z ordinace, rozkýchal se jako divý. Kolemjdoucí na mně pohlíželi jako na tyranku, co vodí mezi lidi nemocné a kdo ví, jestli ne nakažlivé zvíře. Vrátit do ordinace jsem se neodhodlala. Věřím, že to odezníJ