pondělí 3. dubna 2017

Buďme korektní

Mysleme si o českém školství, co chceme, jedno mu ale upřít nemůžeme. Politickou korektnost.  V tom se tedy zdatně drží v čele pelotonu. Vezměme si třeba klasické pojmenování skutečnosti. Když se podíváte kolem sebe v reálném světě, zjistíte, že svoboda slova v určitém ohledu už dávno neplatí. Říci někde na plná ústa to, co si opravdu myslíte, zavání spíš skandálem než oceněním vaší pravdomluvnosti.
A ve škole je to nemlich stejné. Oznámit dítěti, které je nositelem pouze nedostatečných, že je lajdák, či nedej bože že na školu nemá, tedy je slabý žák (vidíte, jak pečlivě se vyhýbám slůvku hlupák, které by asi vyvolalo lynčování), je věc dneska už nemožná. A podobná vyjadřovací korektnost panuje nejen ve sféře hodnocení, nýbrž i jinde, například v oblasti chování, tedy ve věci hodně viditelné. Kdykoliv přijdete s tím, že někdo zlobí, vždycky se objeví nějaká skupina alternativců, která hledá spouštěcí moment. Takový jedinec bývá většinou označen za liberála či demokrata, zatímco jeho oponenti se rázem ocitnou v roli konzervativců, potažmo netolerantních zpátečníků. Protože říct o dítěti, že zlobí, velmi často hraničí s domněnkou o jeho nevychovanosti, a to už je se současným bontonem naprosto neslučitelné. Jak by to vypadalo, kdybychom dít sešněrovali nějakými zastaralými pravidly? Jak by se vyvíjela jeho osobnost, kdyby si nemohlo dělat, co chce?
Na pedagogických poradách jsou pak takoví problémoví žáci často na přetřesu, což zaplní převážnou většinu k poradě určeného času a vede k domněnce, že ve škole jiné děti než tyto vyzývavé nejsou, protože na ty z opačného spektra se prostě nedostane.
Už z toho je vidět, jak diplomatická korektnost postoupila. Říct o dítěti, že jeho pětky vlastně znamenají, že na studium prostě nemá, znamená koledovat si o vyhazov. Nelze přeci děti nijak stresovat, naopak, nutné je chválit, chválit, chválit. Jak to udělat, když někdy jaksi není zač chválit, to zatím nikdo moc neřeší.
    V nastoleném trendu se logicky skrývá očekávatelné nebezpečí, které spočívá v tom, že se jednou do svých korektních označení zamotáme natolik, že nikdo už nebude vědět, co vlastně chtěl říct. Když už někdo vyřkne nějaké hodnocení, nedej bože kritiku, může se mu stát, že za svou pravdomluvnost bude po zásluze oceněn.  Aby něco exaktně pojmenovat, musí mít pro strach uděláno. A když se ve finále rozhodne nebrat si servítky, je pranýřován, dehonestován a někdy i donucen k deprimujícímu pocitu, že to asi vlastně říkat neměl, protože přeci mlčeti zlatoJ.
 Znají to jistě dobře všichni kantoři, protože čas od času na nějakého nevychovance, nevzdělance či docela obyčejného hlupáka narazí. Když pak mají takového jedince hodnotit, tak se od nich očekává dokonalá volba slov, vzletných a květnatých, ale v podstatě nic neříkajících. Někdy to jde úplně samo, a to si pak člověk docela oddychne a uleví se mu. Ale také se stane, že dojde k přeřeknutí a člověk najednou nahlas řekne, co si doopravdy myslí. A tehdy většinou vypukne peklo na zemi.
   A zrovna tak tomu bývá na třídních schůzkách, pokud se na nich dostane kantor ke slovu a chce se po něm skutečně odborný názor. Když už tam tak stojíte, často jako na pranýři, je někdy i věcí cti sdělit rodičům, že ten jejich mamánek není středobodem vesmíru a upozornit je, že jeho chování není roztomile výstřední, ale docela obyčejně hulvátské a neomalené. Občas to zabere, metoda šoku je ověřenou zbraní, ale ani tehdy není, bohužel, vyhráno. Vždycky se totiž objeví někdo, kdo si myslí, že vaše sdělení je nevhodné, případně urážlivé vůči nějaké menšině.
Mám li být upřímná, je to rok od roku horší a zdá se, že lepší už to nebude. Vlastně jde svým způsobem o společenskou deformaci, která prorůstá společností jako neodstranitelný nádor. Jenom jsem zvědavá, kam až to může dojít. Protože se můžeme aktivně dočkat i situace, kdy plešatý člověk bude jen vlasově indisponován a lhář bude využívat alternativní realitu. Protože z části už se toto děje.  Ač začátek je někdy docela nevinný, ve finále to může docela dobře být i cesta do pekel.
To ale zatím nikdo nechce korektně pojmenovat.



4 komentáře:

  1. Mě nedávno překvapil pojem "intelektová nedostatečnost".

    Ono asi jde o to, jak neublížit slovem, "nálepkou" (je to mrzák, je to blbec, jsi děsně zlobivý) a přitom aby z pojmenování bylo jasné o co jde (protože popisovat pokaždé že "dítě vykřikuje, nevydrží sedět, nadává spolužákům, hází po třídě houbu" atp. je dost nepraktické :))
    Kde je ta hranice mezi jasným pojmenováním skutečnosti a ubližováním slovem?
    Taky si pod pojmem "dítě zlobí" každý představí něco jiného. To samé, že "dítě je hloupé"... jasně, asi pětky jasně říkají, že buď na školu nemá, nebo ji nechce studovat, ale někdo považuje za hlupáka každého s IQ pod 130.
    No, není to jednoduché a bohužel také velmi cítím ztrátu svobodné volby slov :(

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji, myslím,že to asi cítíme podobně. Hezký den.

      Vymazat
  2. Říct dítěti na plnou pusu ,že je hlupák,může říct opravdu jen hlupák učitel,ať už je svoboda slova jaká chce. V mnohém ostatním máte z pohledu zřejmě kantorského pravdu,ale ani rodič nemůže kantorovi naplno říct to,co si myslí o jeho způsobu vyučování a někdy by opravdu bylo o čem hovořit. Nejsem už zaplaťpábů rodič,ale jen prarodič,který se snaží předat zlaté staré metody v učení svým vnoučatům.Vězte,že jim to pomáhá.Ona chyba bude i někde jinde než v dětech,rodičích nebo kantorech. Ryba smrdí od hlavy a dnešní doba je jen a jen o penězích.

    OdpovědětVymazat
  3. Dobrý den, myslím, že máte pravdu. Jen je někdy těch jinotajů až přespříliš. A že je dnešek hlavně o penězích je rovněž smutná pravda. přestože nevím, s kým tady komunikuji, i tak děkuji a přeji hezký den.

    OdpovědětVymazat