Úřednický moloch

Na úřadě mě už několikrát poučili, že některé věci jsou tabu a že nemám strkat nos tam, kam se to moc nehodí.

 Někteří lidí tvrdí, že je to návrat k totalitním praktikám, jiní mluví o prohnilosti doby, já osobně si myslím, že jde o historické zákonitosti. Takový ten klasický dějinný koloběh, co bývá označován jako dynamika, ale je to většinou spíš zklamání z toho, že se všechno zase vrací ke starým pořádkům. Pravda, v novém kabátě, ale podstata je vlastně stejná. Tady totiž nezáleží ani tak na dynamice jako na lidech. Jedna generace si vydupe změnu, druhá z ní profituje a ve třetí už je zase všechno prohnilé a zkažené, takže se zase začíná hovořit o další zásadní změně. A tak pořád dokola.

   Když dneska chcete poukázat na nějaké veřejné nešvary, musíte koukat, aby bylo právě před volbami. To je doba, kdy se politici trochu snaží, aby to vypadalo, že svým voličům přinejmenším naslouchají. Obava z medializace problému má také svoji váhu, ale na volby nemá, tam jde o úplně jiný kalibr. Smysl pro spravedlnost ožívá právě jen jednou za čtyři roky, stejně jako smysl pro regulérnosti či empatie vůči obyvatelstvu.

Na první pohled se může zdát, že nejde o žádnou tragédii, ale když se podíváte trochu blíž, zjistíte, že něco podobného už tady vlastně bylo. To je nevýhoda dlouhodobé paměti a schopnosti porovnávat. Každý by si asi měl občas uvědomit, že historie se vážně někdy v něčem opakuje. A rozhodně by se nemělo tolik zapomínat. A rozhodně by nemělo být možné nechat se opít rohlíkem, protože to je další současný trend.

Někdy se ovšem nedá nic moc dělat. Nastane úplně nová situace, v nových kulisách. Přijdete na radnici a ejhle, úřednická arogance a zpupnost dostane nové kontury. Kdyby postupovali podle starých vzorců, dovedete se bránit. Jenomže to je právě to, co oni nehodlají připustit, protože to by pro ně bylo nevýhodné.  Většinou úspěšně hledají nové metody, jak se co nejúspěšněji dotěrných žadatelů o něco zbavit.

Po pravdě řečeno, moc je značně návyková záležitost, takže se těm úředníkům mnozí ani nemohou divit. Ti  z nás ostatních,třeskutě sebeupřímní,  konstatují, že oni by asi byli nemlich stejní. Ale rozhodně to nevykřikují příliš nahlas, protože to se moc nenosí, neboť pak ztrácí vaše kritika onen žádoucí osten občanské naléhavosti.

Občas ale člověk narazí na něco, co ho doslova šokuje a v čem si sám sebe rozhodně odstavit neumí. V tak prekérní situaci asi není jiné řešení než opustit bojiště. Ale pozor. Nikoli natrvalo. Podstatou je se vzdálit do bezpečí, zklidnit emoce a pustit se do dalšího boje. To by mělo, alespoň soudě podle našich dosavadních představ o demokracii, veřejné službě či volených zastupitelích, nějakým způsobem obnovit křehkou rovnováhu. Ten, kdo se nevzdává a umí se dostatečně zapřít, má totiž větší šanci na vyslechnutí a tím pádem také větší naději na nějaký dílčí úspěch. Zvláště, když umí své požadavky podpořit nějakou aktivní právní znalostí a úředníci v roli jeho protivníků se tím pádem začnou obávat, že by mohlo dojít k odhalení jejich přístupu k práci. Kde by pak sháněli tak lukrativní zaměstnání?

Někdo si je ovšem natolik jistý sám sebou, že s ním žádný argument nepohne, protože on je přeci všemocný zastupitel a kdo by si uprostřed volebního cyklu vybavoval nějaké jeho dávné přísliby?

 Někdy se navíc ukáže, že onen dotyčný úředník vyžaduje nějaké všimné, aby si vás všiml, protože má pocit, že jinak dělat svou veřejnou práci už nemá smysl. A to je ten dojem, že všechno se v těch dějinách prostě nějakým způsobem opakuje. Je prostě asi čas na nějakou další novou změnuJ. I když teď, před volbami, se nenápadně začínají dít věci. A počkejme na podzim, to zase budeme mrkat na drát, na všechno zapomeneme a koloběh začne nanovo. Nu, nelítostné kolo dějinJ