Reforma

Řada teoretiků periodicky přichází s vizí, jak zreformovat školství. Když už děti chodí do školy tolik let, mělo by to přinášet smysl a efektivitu, děti by měla škola bavit a učitelé by měli splňovat nejvyšší kritéria vzdělanosti, kreativity a empatie.

Jistě, velmi krásná idea. Jenom nevím, jak si to oni myslitelé představují v praxi. Chtějí reformovat za pochodu nebo radikálně? Jasně či experimentálně? Myslím, že ani oni sami pořádně nevědí. Je nadmíru jednoduché reformovat školství (a vůbec cokoliv) od stolu. Skutečně závažné reformy se povedly snad jen Marii Terezii a to jen ještě s velkým úsilím. Od té doby se hodně mluví, diskutuje, často kritizuje a v poslední době velmi často dehonestuje, nadává, občas něco pozmění, ale výsledek je velmi rozpačitý.

Zajímavým hitem současnosti je (letitá) diskuse o kariérním řádu, který by snad měl údajně motivovat učitele možností kariéryJ či nějakým finančním bonusem. Mohutně se zavádí tzv. portfolia, do kterých si potencionální kariérista má skladovat veškeré své certifikáty, které vy potencionálnímu hodnotiteli jeho práce měly jasně sdělit, jak moc je ten daný učitel dobrý.  Z logiky selského rozumu lze tedy prostě konstatovat, čím více papírů ala certifikátů, tím lepším učitelem budete. Pěkná reforma, že?

   Podle mého se jako vždy zapomíná na prachobyčejnou lidovou pravdu, že školství stejně stojí na skutečné (nikoli papírové) osobnosti učitele. Takového, který má pro svoji práci určité nadání. Podobně třeba jako herec. Copak někdo dobrovolně chodí do divadla na nějakého koktala? Nebo někoho, kdo se po jevišti pohybuje jako dřevo, kuňká a jeho herectví je prostě nepřesvědčivé, divné? Nešel. Přitom děti takové kantory trpět musí. Třeba jen proto, že mají své portfolio plné atraktivních certifikátů. Jedna dívka mi vyprávěla, jak se před lety její spolužáci v zadní lavici opili při výkladu stárnoucího profesora, který se rozhodl přivydělat si výukou na základní škole. Zaníceně mluvil o literatuře Karla Čapka, zatímco hoši, většinou neznalí ani Dášeňky, si vzadu nechávali kolovat placatici rumu.

 Pan profesor se celý život živil pedagogikou. Tou teoretickou. Napsal řadu knih, jak učit. A realita…?

    Nelze ovšem vyloučit, že časem bude podobných situací v našem školství rapidně přibývat.  Alternativci mají přece v současné době zelenou. Nic není ve veřejném prostoru víc haněno, než nějaká povinnost, řád či režim směrem k žactvu.  Možná se ve finále jedinou úspěšnou reformou stane trend dělat si, co chci. Otázka sice je, jak se takoví lidé později uplatní v životě, ale ve škole budou úspěšní určitě. Je rozhodně velmi populární nechávat dětem absolutní volnost, do ničeho je nenutit, snad ani do školní docházky, i když na druhu stranu ji ministerstvo neustále prodlužuje.

Předpokládám, že napřed půjde o malé nenápadné změny, které se pozvolna prosadí a svou rozpínavostí se dopracují k dominantnímu postavení ve směřování školství. Všichni budou v rámci inkluze chodit do jedné školy a budou si dělat, co se jim líbí.

Trošku potíž asi bude s délkou takové docházky. Co s dvacetiletými maturanty, které nikdo nezaměstná? Možná by stálo za to, ještě to prodloužit, aby zůstali v bezpečí školních lavic minimálně o pět let déle. Muselo by se asi opatrně, ale již nastolený trend signalizuje, že když se chce a je politická vůle, všechno jde. A  jednou tomu prostě tak bude.

Na vědomosti a poznatky se moc hledět nemusí, stejně je nějaké vědění už dávno zastaralou a překonanou fosílií. Hluboce přemýšlet o problému se do dnešní doby moc nehodí. Kdo moc ví, moc se ptá, moc štourá apod., což rozhodně není nijak žádoucí.

Někteří to ale pořád ještě nehodlají přijmout. Jako ten kantor, co striktně vyžadoval ve své třídě řád a režim, čímž se rychle ocitl na úřadu práce. Studovat do hloubky se prostě moc nevyplácí, to je zjevně zásadní reforma dne. 

Psáno pro Rodina a škola