čtvrtek 17. března 2016

Vlastní paměť


Já si to nepamatuji,“ musím občas omluvně vysvětlovat, protože dotyčný si myslí, že když jsme nějakou situaci zažili společně, mám stejné vzpomínky jako on.  Někteří jsou dokonce viditelně přesvědčeni, že jim lžu, protože to si pamatovat prostě musím. Trvají na tom, že podobné věci se nezapomínají, a když si to pamatují oni, proč bych to neměla vědět já? Často se jedná o běžné životní situace, příhody či srazy.  Nebo o jména a tváře (což je ještě horší) nějakých osob, se kterými jsme se v minulosti (třeba i velmi nedávné) setkali.
Ne, že bych si to nepřála. Velmi by se mi líbilo, kdyby všechny ty zásadní informace zůstávaly usazeny v mé paměti a byly kdykoli k použití. Kupříkladu tak, jako to má moje maminka. Pamatuje si z rodinné historie kde co, co kdy kdo řekl, udělal, kdy se narodil, kdo ke komu patří nebo kdo jak vypadá. Moje paměť v takových případech žalostně selhává. Nejen, že nic nevím, ale já navíc ty lidi ani nepoznávám. Mnohdy to vede i k trapasům, když zjistím, že člověk, kterému uctivě vykám a domnívám se, že ho vidím prvně v životě, je nějaký prastrýc, se kterým jsem si údajně dobře pokecala před pěti lety na nějakém rodinném setkání.
Někdy mívám podezření, že jde o nějakou variantu Alzheimerovy choroby (a to se nechci nijak rouhat). Ale jsem prostě schopna zapomenout cokoli, včetně celkem důležitých detailů.
Například tváře lidí. Všichni se domnívají, že jako kantor musím poznat kohokoliv široko daleko. Omyl.  Zapomínám jak na běžícím pásu. Už před lety mi dělalo potíže přiřadit jméno studenta k dospělému člověku, který se ke mně po letech hlásí na ulici. Situace se nejen nezlepšila, naopak, po letech je stav stále stejně tristní, neřku-li horší.  Hluboce se skláním před jedním ze svých bývalých gymnaziálních kantorů, který nás nejen všechny kdykoliv pozná, ale i si pamatuje, kdy jsme maturovali!!!
   Nepamatuji se, že by moje paměť selhávala třeba při studiu. Nebo při zapamatování si blbostí. Zato v jiných pamětních oblastech naprosto selhávám. Jen po mě někdo chce, abych si vybavila třeba oblečení či jaké měl vzpomínaný objekt vlasy, nevím.  Co říkal, také ne a jak vypadal už vůbec ne.
Někteří v tomto pro mě nepostižitelném oboru dosahují naprosté geniality. Zažila jsem člověka, který si pamatoval i témata rozhovorů, vedených před padesáti lety. Ne, že by šlo o podstatné věci, prostě věděl, o čem spolu klábosili v létě u táboráku či v zimě na horách. Alespoň tak na mě působilo jeho vyprávění, které se neslo v duchu nostalgického vzpomínání, v němž hrála roli nějaká genealogická snaha vypátrat jakéhosi vzdáleného předka.  On věděl, i co měl tehdy na sobě, přičemž já bych si nevybavila vlastní oblečení přesně před týdnem.
Pamětníci to mají po této stránce jednoduché, ale a ť si každý věří, čemu chce, já si myslím, že si občas trochu vymýšlejí. Osobně totiž nemohu pochopit pamětní schopnost vybavovat si po letech (po dnech)detaily či tváře.
Uchovat tyto věci v paměti je bezesporu účinný způsob jak zachovat zajímavý kolorit minulosti. Nevím, čím to je, ale mně, v podstatě velké milovnici historie, toto nejde. Představa, že si vybavím, co se přihodilo v rodině dejme tomu před deseti lety na běžné každodenní úrovni, je pro mě naprostá utopie. Ale je vůbec možné pamatovat si, co se dělo před lety na počátku jara?
Někdy ale je lépe zapomenout. Jako v případě, kdy vám vzpomínky přinášejí trauma a zlé sny. Pro spokojenou přítomnost je pak lépe nevědět. Majitel nefunkční paměti se pak netrápí tím, co už stejně neovlivní, a klidně si užívá aktivní současnosti.
Všichni jsou sice upřímně překvapeni, když se třeba vykládají zážitky ze společné střední školy, že nesdílíte stejné vzpomínky jako oni, když jste tam prokazatelně byla.
 Ukazuje se, že paměť není jen milosrdná, selektivní či nespolehlivá, ale i záhadná, protože někdy si pamatujete kde co a jindy vůbec nic. Psychologové sdělují známou pravdu o paměti spojené se silnými emočními zážitky, což je sice pravda, ale když na některé silné zážitky pak chcete raději zapomenout, je to hodně kontraproduktivní. Stejně tak, jako když si pamatujete kdejakou hloupost, zatímco paměť na tváře u vás prostě nefunguje. Natož pak na události z rodinného archivu či školní docházky.
Nechtěla bych se ovšem dožít situace, kdy nepoznám ani své nejbližší.
A propos, není to ani o skleróze ani o nějakém schopnostním limitu. Je to zamyšlení o běžné fungující paměti, která jinak pracuje docela normálně.  Jen má některé hranice, které někdy mohou život komplikovat, jindy zase usnadňovat. A v neposlední řadě umožňuje být stále něčím překvapován, stále objevovat nové věci, situace i lidi.
Sice těžko říci, zda bývalého spolužáka potěší fakt, že se s ním nově seznamujete, protože už si na něj nepamatuje či spíše si nevybavujete jeho tvář.  Myslím, že je to svým způsobem handicap, ale za určitých podmínek ze z něho nechá udělat výhoda. Podle mých zkušeností je totiž nevědomost docela neškodná. Určitě víc než schopnost zapamatovat si všechno, včetně veškerých křivd a ústrků. I když zase, nepoznat toho, koho vám právě včera představili, je také docela faux paus. Raději na to rychle zapomenoutJ





Žádné komentáře:

Okomentovat