Tak nevím. Recenze nadšeně pějí ódy, že jde o nejlepší film
dekády. Jiné, než oslavné výkřiky v tisku nenajdete. Mnozí jeho
návštěvníci si libují, jak se poučili, dozvěděli se nové věci! (V celku
logicky, když pro mnohé bylo objevem, že existoval nějaký „Mnichov“, a oč vůbec
v té dohodě šlo, pak je to opravdu objevný filmL). Mnohé oslavné texty staví
na tradičním klišé, že tohle jim tedy ve škole neříkali…. To jsou tedy věci,
kroutí hlavou a opájejí se nově získanou informací, že existoval nějaký
Daladier, který byl u podpisu Mnichovské dohody. To dosud vůbec neslyšeli…
Šla jsem na to s velkým očekáváním a odešla
s velkým zklamáním. Nechci moc připomínat, že své sehrála kultura kina,
kde už všichni během filmu musí něco pojídat či popíjet, což mi tedy vadí už
dávno, ale když chci nějaký film vidět, tak se prostě obrním. Tentokrát přibyla
i mobilní mánie. Mnozí lidé prostě nevydrží ty dvě hodiny bez mobilu. Ne snad,
že by telefonovali, ale pořád ho rozsvěcejí, něco si tam čtou, hledají či kdoví
proč musí zírat na ten osvícený display, který ale pěkně ruší a vyvádí
z koncentrace. Podotýkám, že nešlo o žádnou mládež či pubescenty, na
mobilu viseli lidé, kterým se hezky česky říká střední generace. Když jsem
vedle sedící paní požádala, že by ten telefon nemusela stále zapínat, dostalo
se mi nevybíravého komentáře a poté dalších, patrně už naschválů, v podobě
neustálého zírání na display. Musela jsem si odsednout do sekce, kde se jen
jedlo a pilo, což vedlo k neustálým odběhům mužů na toaletu. Ve finále to
rušilo skoro méně, než věčné svícení telefonů. Stejně to ale přispělo
k nepříjemnému pocitu z návštěvy kina. A teď ten film. Tam platí ono
úvodní, tak nevím…
Bez prozrazení obsahu asi nejde učinit žádný závěr a závěr
by si asi každý měl učinit sám. O tom,
že mystifikace prolíná celým naším současným životem nelze pochybovat. O tom,
že historii si každý vykládá a přizpůsobuje k obrazu svému, také nikdo
nepochybuje. Leitmotivem příběhu je boj proti zaběhnutým klišé, přičemž některá
jakoby boří a jiná zase vytváří nebo utvrzuje. Třeba to, jací jsou Češi
zbabělci a prospěcháři, jak nebojují, kolaborují a já nevím, co je ještě. Do
toho sebeopojení filmaři a finále v duchu očekávané pointy že všechno je
jinak. S tím sice souhlasit mohu, ale ve finále ve mně film zanechal
takovou zvláštní pachuť. Může to asi být i tím, že nepatřím do imaginárního
okruhu režisérových přátel, pro které byl film určen. I když na druhou stranu,
jeho ostatní filmy mám ráda. Tak já nevím, jsem z toho asi ztracena
v Mnichově. Nebo v překladuJ
Žádné komentáře:
Okomentovat