Autocenzura

    ...„Já to tak rozhodně nedělám“, říkají někteří s výčitkou v hlase, kdykoliv se řeší nějaký zásadní problém. Jsou přesvědčeni, že jedině oni zaujali správné stanovisko. Vytvářejí si i určité alibi do budoucna, kdyby se to náhodou nevyhrotilo, tak oni přicházejí se svou slavnou větou: „Vidíte, já to říkal (a)“. Ve většině případů se špatně skrývaným škodolibým podtónem.

   Ne, že bych je nechápala. I mně by se líbilo, kdybych už od samého počátku měla ve všem jasno. Například v tom, jestli sdělovat svůj názor nahlas či zda si ho nechat pro sebe, protože vyjádření vlastních myšlenek s sebou může nést následné sankcionování či jiné, poměrně nepříjemné problémy.(ne, nepropadla jsem se do minulosti,stále glosuji současnost). Názorová konfrontace se jako tréninkový prostor přímo nabízí.  Někdy si ale říkám, jestli vstup do tohoto ringu není jakýmsi voláním po sebevraždě.

Často mívám podezření, že se objevila jakási záhadná časová smyčka, která vás znovu vede do oblastí chameleonského převlékání kabátů, kdy za vlastní názor přichází „zasloužený“ trest.

 Například mobbing. Může být viditelný na první pohled, nebo zahalen do vtíravé nenápadnosti, která vás spolehlivě dovede do blázince, leč nemůžete si ani postěžovat, protože je to víceméně nesdělitelné. 

  Nepamatuji se, od jakého okamžiku jsem začala podobné nuance citlivěji vnímat.  Asi to přinesl život. Nebo doba, jak je dnes módní říkat. Doba je zlá.

  Někteří to ale mají nastavené ještě jinak. Zažila jsem člověka, který svou potřebu pomsty za opačný názor okamžitě hlasitě verbalizoval, čímž vlastně svým oponentům nepokrytě vyhrožoval. Ne, že by to byla nějaká historická novinka, ale třeba u mladých bych hledala víc nadhledu a míň soudružských návyků. Je to možná i tím, že jako byly za minulého režimu kromě klasických soudružek i opravdové dámy, tak dnes jsou mezi mladými kromě happy a cool i typické soudružky. Svým chováním, zaměřením, podlézáním, arogancí, omezeností a tak by se dalo pokračovat do nekonečna.

   Znát jméno protivníka je bezesporu dobré i pro vaši vnitřní vyrovnanost. Víte, co lze očekávat, i když mnohdy nevíte, čím jste ho natolik popudili, že věcná diskuse přechází v afektovanou hysterii. Představa, že by snad názorově převládla opačná strana vede k intrikám, záludnostem a nefalšované zášti.

Někdy je sice po počátečním vzedmutí emocí možné se normálně domluvit, ale stejně určitá pachuť zůstává. Asi na obou stranách, což jen potvrzuje rozdílné naladění obou znepřátelených táborů. Všichni jsou naoko upřímně rádi, že vše dobře dopadlo, ale je to takový "mír do příští války"J. Naskýtá se otázka, zda v takovém prostředí lze vůbec koexistovat bez újmy na psychickém zdraví...?

    Nechtěla bych něco takové prožívat zas a znova, několik zkušeností za život rozhodně stačí. Pravdou je, že s postupujícím věkem se podobné diametrální záludnosti vstřebávají trochu hůř. Dřív se nad tím uvolněně mávlo rukou, ono to nějak dopadne. Ono to nějak samozřejmě dopadne i dnes, leč regenerace je mnohem delší. Někdy i nemožná.

 Těžko říct, co k podobným situacím vede. Vyznávám zásadu, že je dobré věci pojmenovat a mít čistý stůl. Pomstychtivost či potřebu to těm druhým vrátit i s úroky v sobě nemám. Myslím ale, že pro spokojené dožití je nutné se podobným intrikám přiučit. Podle některých zkušeností se to totiž zdá přijatelnější než teorie o jasném a konkrétním pojmenování věcí s vyloučením tzv. "řitního alpinismu"....

 Leč, doba je zlá, jak pravil klasik. Je nutno se přizpůsobit.  

                        Anebo taky ne! A basta.

     Některé historické zákonitosti se prostě paralelně opakují. V našich zeměpisných podmínkách určitě. Není proto divu, že někteří (i naši politici!) považují třeba stb za slušnou organizaci...?                                                               L.