úterý 5. ledna 2010

Zavřete oči, odcházím

....říká nezapomenutelný Oldřich Nový v Kristiánovi. Věta, která se dá napasovat na mnoho dalších situací, nejen na filmový nerovný milostný vztah. Jsou lidé, kteří odchází s humbukem a jsou jiní, co odcházejí naprosto tiše a nečekaně. Nechci porovnávat, ale druhý způsob je jistě šok. Chápu, jak těžko se pak nová realita vstřebává. Ale vstřebat se musí, jako každá změna. Říká se sice, že změna je život, ale ne vždy se lidová slovesnost trefí do okamžiku. Někdy to neumí ani lidé. I když tady zase moudrost praví, že mlčeti zlato, což je moudré téměř vždycky. Už jsem mnohokrát zažila, jak jazyk předběhne mozek. Zajímavé je, že někdo si to uvědomí, někomu to nedojde. Jsem na rozpacích, když jde o banalitu. Když jde o vážnou věc, jen lapám po dechu. Často to hodně zabolí. A jelikož vyřčené slovo nevrátíš ani párem volů, je to mlčení asi opravdu určitou formou nadání. Možná se nám časem podaří dosáhnout obrněnosti vůči nevhodně voleným slovům, ale hned tak to asi nebude. Skoro by byla na místě výzva: přestaňme inovovat. Proč se s neznalostí lidí málo zkušených bráníme dávné dovednosti tiše mlčet? Vždyť netušíme, co všechno svými slovy můžeme způsobit. Jedinec, který se vzbouří proti této normě, bývá považován na nepatřičného (to je samozřejmě eufemismus). Také horlivci, kteří hlaholí, že to všechno čekali a že to tak má být, v mých očích moc neuspívají. Proto vzniklo umění mlčet a uznejte, že taktně mlčet je to nejlepší, co společenský katechismus dokázal vymyslet. S odchody samozřejmě souvisí i loučení. Některým lidem jde docela těžko. Nelze říct, že co život dal, zase vzal. Nutno podotknout, že ti, co tohle umí, mají život jednodušší. Jenže těch je zjevně málo. Naštěstí nastupuje doktor čas, takže v budoucnu lze očekávat náznak určité milostivé amnézie. Potom už bude snadné zavřít oči a vybavit si, co bylo předtím odchodem. Zavřete oči, odcházím, ale ve vzpomínkách zůstávám s vámi. To je součást toho umění, hezky se rozloučit a nezapomenout. Možná by to mělo být dáno do vínku nám všem jako jeden z reflexů. Ale ani sebelepší průprava nepřipraví člověka na všechno. Každý si to své prostě musí odžít. Prožít si své Odnikud nikam a pak, s hlubokým nádechem, zase dál. A pokud k tomu chybí nadání, musí nastoupit vůle. A ve spojení s časem je to spolehlivá dvojice. Jen jim to chvíli trvá, ale nic netrvá věčně. Prostě, zavřete oči, odcházím…


1 komentář: